Teorie humoru
Co je to humor
Humor intuitivně chápeme jako vnímání nebo vytvoření něčeho zábavného či směšného. Smích však nemusí být jasným indikátorem humoru – příčinou smíchu mohou být i jiné emoce a naopak na humor můžeme reagovat i jinak než smíchem. Chceme-li tedy definovat humor, je nutné vzít v úvahu jeho charakteristické rysy, které lze z různých úhlů pohledu zkoumat skrze různé teorie humoru. Tradičně se teorie humoru člení na psychoanalytické teorie, dle kterých je humor nástrojem pro uvolnění napětí, teorie superiority, které staví na předpokladu, že podstatou humoru je získání převahy nad druhým, teorie inkongruity, jejíž podstatou je rozpor mezi užitými elementy humoru, a kognitivní teorie, které se zaměřují na mentální zpracování humoru (Berger 1987, Šeďová 2013). Při využití těchto různých pohledů na humor lze shrnout následující charakteristiky humoru: humor zpracovává něco inkongruentního, tedy prvky nebo významové řetězce, jejichž spojení je neočekáváné a překvapivé (Koestler 1964, Raskin 1985), může v něm být přítomen prvek agrese směřovaný vůči tzv. terči humoru (Raskin 1985, Attardo 2017), zároveň funguje jako copingová strategie a ventil pro nahromaděné negativní emoce, předpokládá přítomnost alespoň dvou osob (tvůrce, příjemce, případně terč humoru) (Martin 2007) a má hravý rámec, tedy je vyslán signál, že prezentovaný obsah není myšlen vážně.
Tyto charakteristiky jsou přítomny i v nasbíraném zde prezentovaném koronavirálním humoru. Jako copingová strategie pomáhá tento humor zmírnit negativní emoce vyvolané pandemií, která je katastrofální událostí, jež funguje jako spouštěč pro vznik humorného cyklu, podobně jako např. útoky na World Trade Centre (Kuipers 2002) nebo potopení Titaniku (Chovanec 2019). Dá se však říci, že koronavirální humor je prvním skutečně globálním humorným cyklem, jehož příklady lze nalézt po celém světě.
Zdroje a další četba
- Attardo, S. (2017). The Routledge Handbook of Language and Humor, Routledge Handbooks Online.
- Berger. A. A. (1987). Humor. An introduction. American Behavioral Scientist, 30(3), 6–15.
- Chovanec, J. (2019). Early Titanic Jokes: A disaster for the theory of disaster jokes?. Humor, 32(2), 201-225.
- Koestler, A. (1964). The act of creation. London: Hutchinson.
- Kuipers, G. (2002). Media culture and Internet disaster jokes: bin Laden and the attack on the World Trade Center. European Journal of Cultural Studies, 5(4), 450–470. https://doi.org/10.1177/1364942002005004296.
- Martin, R. A. (2007). The Psychology of Humor. An Integrattive Approach. London, New York: Elsevier
- Raskin, V. (1985). The semantic mechanism of humor. Dordrecht: D. Reidel.
- Šeďová, K. (2013). Humor ve škole. Brno: Masarykova Univerzita.
Dimenze humoru a terč
S ohledem na obsah a funkci humoru se tradičně rozlišují čtyři dimenze humoru: 1) afiliativní (affiliative); 2) agresivní (aggressive); 3) útěšný (self-enhancing) a 4) sebezničující (self-deprecating) (Kuiper a kol. 2010). Afiliativní a útěšný humor se označují také jako „adaptivní“ a agresivní a sebezničující humor jako „maladaptivní“. Afiliativní humor bývá charakterizován jako humor, kterému se mohou smát „všichni“; je to humor, který lidi sdružuje a vytváří mezi nimi vazby, navozuje pocit sounáležitosti. Naopak agresivní humor lidi spíše rozděluje. Typicky obsahuje tzv. „terč“ (Raskin in Attardo 1994), což je ten, na jehož účet se bavíme nebo na nějž humor útočí. U útěšného a sebezničujícího humoru je pak terčem samotné já původce humoru, přičemž u útěšného humoru je vyjádřen pozitivní postoj, původce dokáže najít i v negativní situaci komickou stránku. Sebezničující humor naopak já původce ponižuje, zesměšňuje a upozorňuje na jeho slabiny.
Nicméně tyto čtyři dimenze humoru nejsou od sebe kategoricky odděleny, často se i v jednom konkrétním příkladu humoru překrývají a prolínají. Například i v humorném materiálu, který obsahuje terč, je přítomna afiliativní dimenze. V opozici vůči terči totiž můžeme rozeznat skupinu lidí, která se spolu s původcem humoru baví na účet terče – v takovém humoru je tedy přítomen agresivní prvek, mířený vůči terči, ale zároveň i afiliativní prvek, který sdružuje ty, kteří se společně na účet terče baví. Podobně se mohou mezi sebou prolínat všechny výše zmíněné aspekty. Databáze prezentovaná na této stránce umožňuje zobrazit příklady, které lze interpretovat jako prototypické pro každou dimenzi, je však třeba mít na paměti, že humorné příklady většinou nelze přiřadit kategoricky pouze k jedné z dimenzí.
Zdroje a další četba
- Attardo S. (1994). Linguistic Theories of Humor. Berlin/New York: Mouton De Gruyter.
- Kuiper, N. A., Kirsh, G. A., Leite, C. (2010). Reactions to Humorous Comments and Implicit Theories of Humor Styles. Europe’s Journal of Psychology, 6(3), 236–266.