[Recenze]
Lewis Carroll: Alenčina dobrodružství v podzemní říši.
Přel. Jar. Císař, ilustr. sir John Tenniel, nakl. Elzevir (B. Moser), 136 str., 1931.
Úhor roč. 1931, s. 149.
Obraz dvoustrany lze získat kliknutím na obrázek.

Vypravování toto vycházelo v nedělní příloze Lidových novin dříve, než bylo vydáno nyní knižně. Lidové noviny nakonec uspořádaly anketu pro děti i pro dospělé, jak se jim Alenčina dobrodružství líbila a proč. Většina odpovědí chválila toto dílo jako něco nového, co u nás v dětské literatuře dosud nebylo. Knížka je vlastně popisováním snu malé Alenky. Děvče se často ve snu zvětšuje a zmenšuje, setkává se s různými osobami a zvířaty po lidsku sice, ale velmi podivně a často naprosto nelogicky a nesmyslně jednajícími. Někteří tvorové podléhají změnám (dítě se mění ve vepříka, čínská kočka se objevuje a zase po částech mizí), což vede k řadě podivných a nemožných situací.

Zdá se mi, že v anketě Lidových novin byl význam této knížky přeceněn. Dětské odpovědi nesou zřejmě stopy vlivu dospělých (což je nepříjemný zjev u všech takových dětských anket, kde nemůžeme dítě kontrolovat, zda odpovídá samostatně).

Četl jsem Alenčina dobrodružství se svými dětmi, ale nemohu sdíleti chvály většiny účastníků ankety. Je v tomto vypravování ovšem hodně děje, stále přichází něco nového, neočekávaného a zvláštního a to by vlastně mělo být velkou předností knížky. Ale říká-li se správně, že všeho mnoho škodí, platí to jistě v tomto případě. Ta novost a podivnost, často naprosto nelogická a nesmyslná, není dítěti vždy milá a příjemná (správně to vystihlo jedno dítě v anketě, že zviřátka v této pohádce (možno-li tak říci) jsou taková divná a nemilá, v našich českých pohádkách že jsou zvířata velmi milá). Děti ději nerozumějí a stále nové, naprosto nezdůvodněné změny a příhody je konečně značně unavují, zvláště když stále nepřichází ono žádoucí vyvrcholení, které činí pohádku dítěti tak milou, vyvrcholení, v němž vše se vyjasní, dobro je odměněno a zlo potrestáno, takže dítě je úplně uspokojeno. Neboť dítě chce nejen děj rušný, ale také jasný a srozumitelný. Nevzniklo to ani tak při uveřejňování díla na pokračování, kdy se vypravování dostávalo dítěti jen po částech, jako při čtení v knížce, když se čte celý děj rázem. Také překladatel, jak zřejmo z doslovu, knížku značně přecenil a myslím, že nesprávně její nelogičnost a nesmyslnost pokládá za přednost, zvláště vzhledem k dětem, neboť knížku pochopí a ocení spíše dospělý. Pokládá-li překladatel spisovatele této knížky za předchůdce dadaismu, dovolím si poznamenati, že pokládám za správné ušetřiti dětí různých moderních směrů, kterým zhusta ani dospělí nerozumějí, chceme-li, aby děti neztratily lásky k četbě. Chceme pro děti četbu sice literárně cennou, ale také jadrnou, zdravou a jasnou. Také anglické prostředí našemu dítěti vadí. Získala-li knížka oblibu a popularitu v Anglii, neznamená to, že bychom ji měli nekriticky předkládati i našim dětem. Obrázky Tennielovy zaslouží ovšem opravdu vší chvály a mám za to, že hlavně ony přispěly v Anglii k popularitě knížky, jako naše děti se zajímaly o obrázky více než o text.

Knížku bych snad dal do ruky dětem opravdu vyspělým a zvláště nadaným.

Topol.

Knížka není ve skutečnosti novinkou v české literatuře. R. 1904 přeložil ji F. S. Procházka u Vilímků pod názvem „Kouzelný kraj“ a pod pseud. Jar. Houdek. Ilustroval J. Wenig více než znamenitě. Pozn. red.