Dva překlady Carrolovy Alenky
S.D. [Stanislav Dvorský]
Revue Analogon 1: Krise vědomí, Československý spisovatel, Praha, červen 1969.

Alenka... ano, neodolatelná Alenka, vždycky znovu svěží a udivující, plná sarkasmu dost tajemného, abychom od okamžiku, kdy nás poprvé poznamenala, byli čas od času nutkáni se k ní zase vracet. Počínaje rokem 1931 (tehdy vyšla česky v překladu Jaroslava Císaře) se Carrolova Alice stala jednou provždy Alenkou: „zdomácněla v českém kulturním povědomí“. Kdo by neznal takového ŽVAHLAVA nejen podle Dobrodružství za zrcadlem, ale také už i z druhé ruky! Jsou překlady, které inspirovaly; prošly – jednou šťastnějšíma, jindy méně šťastnýma – „druhýma rukama“ a jsou od té doby prostě nepřekonatelné; žijí tím, co uvedly do pohybu. Je to nesporně případ Čapkova-Apollinaireova Pásma nebo Vymětalova-Joyceova Odyssea. (Není nevýznamné, že shodou okolností médiem, které Pásmu i Alence zajistilo tuto nepřekonatelnost – byl Nezval.) Zůstaňme však u Alenky. Jaroslav Císař byl pro úlohu jejího tlumočníka mimořádně disponován. Nejen, že měl dostatek citlivosti pro Carrolův „paralogický“ humor, věděl také, kde jsou v české meziválečné avantgardě souvislosti, předznamenávající jeho novou resonanci: „Překladatel... doufá, že najde pozorné a vděčné čtenáře v generaci, pro niž je charakteristický osvobozený humor Voskovce a Wericha,“ poznamenává v doslovu, když nás zve „o stupínek výš na cestě Nesmyslnem...“

Dalo by se předpokládat, že obecný úpadek kritičnosti nedospěl ještě tak daleko, aby zrodil přepych přebásňování překladů, které už existují a navíc už rozehrály svou iniciativní roli ve vědomí, jemuž krisový „stav“ není stavem vyhnilosti, nýbrž pohybem obraznosti k oživování intelektuálních schopností. Mezi lidmi, kteří myslí – zdálo by se –, by takový čin byl rozeznán jako omezenost nebo nestoudnost. A přece ne, Aloysius a Hana Skoumalovi se neštítili. Vygumovali ŽVAHLAVA jakýmsi TLACHAPOUDEM. Pořídili v roce 1961 Alenku zbrusu novou, v překladu vskutku co nejvzornějším: trochu Císařův překlad zmrzačili, trochu si z něj vypůjčili a trochu přispěli svým vlastním řemeslem. A pokud se jim nedostávalo potřebného smyslu pro nesmysl, který má hlubší význam, dokázali aspoň tím lépe dodat jej po lopatě. Proč ne? Nakonec, je to přece pro děti. Proč o „stupínek výš“ na cestě tímto nesmyslnem?

Ucítili prachy? Samozřejmě, lze to vysvětlit i delikátněji: když se to tak vezme, kdyby tu věc nebyli obhospodařili oni, nebylo by začátkem šedesátých let nové vydání Alenky asi možné; Jaroslav Císař totiž nepřispěl nijak svými schopnostmi zdejšímu poúnorovému vývoji, neboť emigroval v r. 1948 do Anglie. – Nuže, ať už nejapnost nebo lokajská úslužnost, poznávání rozsahu krise vědomí se nadále nemůže vyhnout faktu, že je na světě o jeden mizerný překlad víc.