Eliška, Evička, Alenka, Carroll a Dodgson
Jiří Rambousek
Rozrazil roč. 2006, č. 10. Brno: Větrné mlýny. S. 47-49.
Lewis Carroll, jak jsme jej (ne)znali
Od vydání prvního dílu slavné Alenky uplynulo 141 let a svět se dodnes nemůže domluvit, jaký vlastně byl její autor Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson. Tradiční životopisy ho představovaly jako rozpačitého, koktajícího vědce, který vyučoval v Oxfordu suchou matematiku, ale v nitru zůstal dítětem; jen ve společnosti dětí se dokázal uvolnit a dát jim do služeb svou fantazii a svůj talent. To umožňovalo na něj nazírat jako na ikonu, čistou bytost nedotčenou pozemskými potřebami a lidskými tužbami.
Později, i pod vlivem nástupu psychoanalýzy, se jeho lásce k dětem začalo dostávat sexuálního podtextu. Nevyhnula se mu nálepka pedofila, omílaná hlavně v senzačněji orientovaných článcích a už ze své podstaty problematická. Tento pojem je totiž často chápán ve významu „pachatel sexuálních deliktů na dětech“; to je na jedné straně v rozporu s diagnostickou definicí, podle níž k pedofilní orientaci není nutné pedofilní chování – stačí například fantazie – ale na druhé straně to ignoruje fakt, že naprostou většinu zmíněných deliktů mají na svědomí pachatelé, kteří z lékařského hlediska pedofily nejsou, protože dítě je pro ně jen objektem náhradním, nikoliv preferovaným. Seriózní Carrollovi životopisci se shodují v jednom: o jakékoliv sexuální aktivitě směrem k dětem nejsou v jeho životě sebemenší doklady. Vznikl tedy obraz člověka milujícího snad nedospělé dívky, avšak zcela platonicky, a sublimujícího své případné touhy společensky přípustnými kontakty a literární i fotografickou tvorbou.
Lewis Carroll zcela nový?
V roce 1999 vyšla kniha Ve stínu vysněného dítěte (In the Shadow of the Dreamchild), v níž Karoline Leachová podává zcela jiný obraz Dodgsona-Carrolla: obraz sebejistého muže pohybujícího se s potěše¬ním a úspěchem ve společnosti a navštěvujícího řadu významných osobností a rodin v roli oblíbeného spisovatele, přítele dětí a fotografa. To hlavní je ale v něčem jiném: podle Leachové je jeho orientace na děti – a zejména na Alice Liddellovou, pro kterou Alenku původně psal – jen mýtus, vytvořený jeho rodinou a životopisci. Dodgson měl podle Leachové naopak řadu kontaktů s dospělými ženami, pravděpodobně včetně styků sexuálních. Protože vážený oxfordský don jakožto smilník byl společensky nepřijatelný, bylo schůdnější vytvořit představu Carrolla – nedospělého snílka v nedospě¬lém světě: v kontaktech s dětmi totiž viktoriánci nic špatného neviděli, protože dítě prostě nebylo považováno za sexuální objekt.
Zdá se skutečně, že Carrollův životopis byl předmětem vědomého i nevědomého zkreslování, které odpovídalo potřebám rodiny, ale také ochotně vycházelo vstříc konvencím a očekávání společnosti. První Carrollův životopis (1898) napsal jeho synovec, Stuart Dodgson Collingwood. Obraz ostýchavého Carrolla-dítěte ale spoluvytvářeli i další pamětníci (třeba herečka Isa Bowmanová, která možná měla zájem na ochraně vlastní pověsti) a Collingwoodovi následovníci. Kromě toho se ale také mnoho materiálu ztratilo (Carroll napsal tisíce dopisů, měl o nich pečlivé záznamy, vedl si deníky). Úloha Carrollovy rodiny je přitom nejasná: Collingwooda Leachová například podezírá, že některé deníky zničil. Carrollovy neteře zase měly vyříznout některé stránky z těch deníků, které se zachovaly. Okolo jedné takové stránky se pak točí jedno z hlavních zjištění Leachové: chybí totiž záznam z 27.–29. června 1863, kdy právě začalo šestiměsíční období, po které Carroll přestal (nesměl?) docházet do rodiny Liddellových. Všeobecně se mělo za to, že v těchto dnech projevil svou lásku k malé Alici-Alence takovým způsobem, že mu paní Liddellová návštěvy zakázala. (Ani pozdější životopisci ovšem neměli na mysli fyzický skutek, za daných okolností zřejmě nepředstavitelný; mluvili o vyznání nebo přímo o žádosti o její ruku.) Leachová však překvapivě našla v archivech poznámky, které si (podle ní) jedna z neteří pořídila o obsahu odstraněných stránek. A pro daný den je tam záznam (s. 171):
„Sv. 8 Str. 92. L. C. se dozvěděl od pí. Liddellové, že se říká, že užívá děti jako prostředek, aby se mohl dvořit guvernantce. – Někteří zase říkají, že se dvoří Ině.“
„Ina“ je zkráceně Lorina, a to je jednak jméno starší sestry Alice, a jednak také jméno jejich matky. Leachová nakonec dovozuje (mimo jiné i z toho, že se Ina-sestra ve stáří podílela na potvrzení mýtu o nabídce sňatku Alence a v dopise pak sestře napsala, že „člověk musí dát nějaké vysvětlení, proč všechny styky ustaly“, s. 177), že Carrollovou láskou v rodině, kam tak často docházel, byla ve skutečnosti matka, paní Liddellová.
Celá kniha přináší řadu dokladů z pramenů i z Carrollovy tvorby o jeho zájmu o dospělé ženy – ukazuje například, jak se ve vzpomínkách a v životopisech snižoval věk jeho přítelkyň (které u něj někdy i bydlely), aby se posunuly do „nevinného“ dětského věku. Podle Leachové jsou také doklady o tom, že v Oxfordu měl Dodgson spíše pověst světáka a přítele žen.
Nejnovější obraz Carrolla by tedy vyhovoval zase normám společnosti dnešní: „být na ženské“ je dnes vcelku přijatelná mužská slabost, orientace na nedospělý objekt je naopak vnímána jako krajně nepřijatelná. Nepodléhá tedy Leachová přesně tomu, co vyčítá životopiscům prvním?
Její novátorský výklad mnozí ocenili, rozhodně ale není přijímán bez výhrad: Edward Wakeling, editor nového úplného vydání Dodgsonových deníků, jej odmítá téměř pohrdavě. Znalec Carrolla, jeden z jeho životopisců Morton N. Cohen si vzpomíná (v Times Literary Supplement v říjnu 2003), jak se mu před 40 lety k autorství oněch poznámek o chybějících stránkách přihlásil jiný autor, jeden z Carrollových potomků, podle nějž šlo jen o jeho vzpomínky na to, co mu neteře říkaly, nikoliv o záznam přímo podle ztracených deníkových stránek; zní to pravděpodobněji, dokázat to však nelze... Navíc není ani jasné, zda „Ina“ v uvedené poznámce skutečně znamená matku, anebo přeci jenom dceru. A tak dále, a tak dále. Na „zaručený“ obraz Carrolla si tedy budeme muset zřejmě ještě dlouho počkat, a asi se nedočkáme.
Od Elišky k Alence
Jisté je, že Carroll pronikl do dětského myšlení a psychiky a udělal všem dětem velkou službu: jednou provždy změnil tvář dětské literatury, otevřel dveře imaginaci a humoru a stanovil nové standardy komunikace s dětským čtenářem. Carroll se nad něj nevyvyšuje, nepoučuje ho, z dobových přímočaře naučných veršíků a povídek si naopak tropí posměšky – i proto byly děti jeho knihou tak nadšeny.
Alenka je jen na první pohled sbírkou nahodilých nesmyslů. Carroll sice neváhá pobavit čtenáře fantaskním zmatením reality, ale celou knihou prostupuje něco více: Carroll dětem mnohokrát v různých obměnách předkládá jedno z nejnáročnějších filozofických témat – vztahy mezi jazykem a myšlením, mezi jazykem a realitou. Vyzývá je k zamyšlení nad mechanismy pojmenovávání, základy logiky a lingvistické pragmatiky. Vzpomeňme jen na ty řady nedorozumění z doslovného chápání jazyka, na Hupity Dupityho (nebo Valihracha, chcete-li), když vykládá významy nonsensových slov ze slavné básně Jabberwocky (Tlachapoud či Žvahlav) a přitom mimo jiné tvrdí, že on slova zaměstnává a ona proto musí znamenat to, co on chce. Nebo na píseň (použijeme-li překlad Skoumalových), jejíž „název je Stařeček“, ale „názvu té písničky se říká Tresčí oči“, „písničce se říká Návod, jak zbohatnout, ale to se jí jenom tak říká,“ a „ta písnička je vlastně Seděl na brance“. Není divu, že se bez citátů z Carrolla neobejde snad žádná lingvistická konference či sborník; ale stejně populární je i v psychologii, matematice, fyzice a dalších disciplínách. Tehdy aktuální témata z pří¬rodních věd v knize ostatně také vědomě odrážel. Jeho komentátor Martin Gardner (The Annotated Alice) je sám matematik a uvádí řadu dokladů: když třeba Alenka na samém začátku uvažuje, co by se stalo, kdyby propadla celou zeměkoulí až na druhou stranu, naráží tím na téma, kterým se jako teoretickým problémem zabývali myslitelé od Plutarcha přes Bacona a Voltaira až po Galilea.
Česká Alenka nebyla vždy Alenkou. Začínala jako Eliška v dnes prakticky neznámém překladu anglisty a rusisty, plodného autora a pedagoga Jana Váni (není datován, ale pochází zřejmě z přelomu století); pak z ní byla Evička v překladu Jaroslava Houdka (1904), pod kterýmžto pseudonymem se skrýval ve své době uznávaný autor pro děti František Serafínský Procházka. Až v roce 1931 vyšla jako Alenka z pera brněnského rodáka, astronoma a diplomata Jaroslava Císaře (působil i jako Masarykův asistent v době jeho pobytu v USA), a v roce 1961, kdy Císařův překlad nemohl vyjít, protože jeho autor pobýval – byť s jakýms takýms souhlasem úřadů – v zahraničí, pořídili zatím poslední překlad Aloys a Hana Skoumalovi, kteří už Císařovo jméno Alenka zachovali. Oba poslední překlady dnes žijí souběžně vedle sebe a jsou vydávány střídavě. To je u prozaického díla poměrně neobvyklé, jsou pro to ale dobré důvody. Každý z překladů má své přednosti: Skoumalovi jsou jazykově dovednější a přístupnější dětem, Císař zase místy lépe vystihuje carrollovsky spekulativní, přírodovědeckou přesností ovlivněnou atmosféru.
Carroll fotografem
Představa, že Carroll se s fotoaparátem zaměřoval jen na svlečené holčičky, by byla zcela mylná, stejně jako představa amatérského cvakání v dnešním smyslu. Fotografie byla novým objevem, Carroll s ní začínal ještě v době mokrého kolodiového procesu. To znamenalo těžké vybavení, přenosné fotokomory k vyvolávání na místě, dlouhé expoziční doby. Carroll se v těchto podmínkách vypracoval v úspěšného fotografa – zachytil řadu předních osobností své doby (například básníka Tennysona) a projevil přitom mimořádný cit pro přirozenost a kompozici, takže je dnes oceňován jako jeden z předních portrétistů své doby.
Úskalí fotografovy práce někdy komentoval ve svých krátkých prózách a básních. Napsal báseň Hiawatha fotografem, kde parafrázuje metrum a styl tehdy populární Písně o Hiawathovi z pera H. W. Longfellowa, u nás známé z překladu J. V. Sládka nebo Pavla Eisnera (a také z Vinnetoua – v jednu chvíli ji Old Shatterhand s překvapením pozoruje ve Vinnetouově ruce). Závěrečná pasáž v Carrollově podání vypadá takto (vlastní překlad):
Konečně pak Hiawatha
Celý kmen posháněl v tlupu
(o „skupince“ mluvit nelze),
a že náhoda mu přála,
konečně pořídil snímek,
kde se všichni vydařili –
každý v podobě své věrné.
Na ten láli všichni sborem,
všichni sběhli se a láli,
nejhorší že obrázek to,
jaký představit si možno.
„Takový nám dodat výraz –
přidrzlý, zlý, tupý výraz!
To by vskutku každý myslil
(každý ovšem, kdo nás nezná),
jací nejsme ničemové!“
(Tento náhled Hiawatha
byl by zcela nevyvracel.)
Sborem zněly jejich hlasy,
neladné, zlé, mocné hlasy,
jak když psi svůj koncert vyjí
jak když kočky sborem vřeští.
Trpělivost Hiawathy,
zdvořilost a trpělivost
znenáhla se vytratila,
i opustil milou sešlost.
Neopustil ji však v klidu,
s rozvahou a promyšleně,
s tou rozvahou, která šlechtí
fotografického mistra;
nýbrž opustil ji v chvatu,
opustil ji v prudkém chvatu,
řka, že to víc nevydrží,
řka jazykem jednoznačným,
jak by skončil, kdyby zůstal.
Ve spěchu své balil bedny
(ve spěchu pak s károu beden
po peróně nosič drndal),
lístek ve spěchu si koupil,
ve spěchu vlak spěšný chytil.
Tak odešel Hiawatha.
Zálibu viktoriánské smetánky v nepřirozených aranžích ironizuje také povídka Fotografův den. Navíc je zde i téma fotografova toužení po jeho objektu (všimněme si, že dospělém), zjevně veřejně přiznatelné a přijatelné.
Lewis Carroll
Fotografův den
přel. Jiří Rambousek
Jsem otřesen, zhmožděn, bolavý a plný modřin. Jak jsem vám již několikrát řekl, nemám nejmenší ponětí, jak jsem k tomu přišel, a nemá žádný význam týrat mě v tom směru dalšími otázkami. Jistě, pokud si to přejete, mohu vám přečíst výňatek ze svého deníku, kde jsou dopodrobna vylíčeny události včerejšího dne; ale pokud tam doufáte nalézt sebemenší stopu vedoucí k objasnění této záhady, obávám se, že jste odsouzeni ke zklamání.
Úterý 23. srpna. O nás fotografech se říká, že jsme slepé plémě, ne-li ještě něco horšího. Že se záhy naučíme pohlížet i na nejkrásnější tvář jako na pouhá světla a stíny; že jsme jen zřídka jati obdivem, a láskou nikdy. Je to klam, který toužím vyvrátit – kéž bych jen našel k fotografování mladou dámu, jež by ztělesňovala můj ideál krásy – a kdyby snad ještě její jméno bylo – (čím to je, zajímalo by mne, že miluji jméno Amélie nade všechna ostatní slova našeho jazyka?) – jsem si jist, že bych ze sebe tu chladnou, filozofickou letargii dokázal setřást.
Konečně je to tady! Právě dnes večer jsem na Haymarketu narazil na mladého Harryho Glovera. „Tubbsi!“ vykřikl a familiérně mě poplácal po zádech, „můj strejček by tě rád viděl zejtra u nich ve vile, s aparátem a se vší parádou!“
„Ale já tvého strýčka neznám,“ odvětil jsem se svou příznačnou obezřelostí. (To bych rád zdůraznil: mám-li jakou ctnost, je jí právě poklidná, gentlemanská obezřelost.)
„To nevadí, kamaráde, zato on zná tebe. Ví o tobě všechno. Pojedeš ranním vlakem, a vem si s sebou všecky flašky, co máš, protože tam čeká na zohavení celá spousta tvářiček a –“
„Zítra to nejde,“ řekl jsem poněkud nevrle, protože mě rozsah úkolu děsil – a také jsem si přál hovor zkrátit, neboť chovám rozhodnou nechuť k rozpravám vedeným na veřejnosti obecnou řečí.
„No nic, já jen že z toho budou hezky zdrblý,“ řekl Henry s poněkud rozpačitým výrazem, „a moje sestřenka Amélie...“
„To stačí!“ zvolal jsem s nadšením. „Pojedu!“ A protože v tu chvíli přijel můj omnibus, naskočil jsem a odhrčel, ještě než se vzpamatoval z údivu vyvolaného změnou v mém chování. Takže je rozhodnuto, zítra uvidím skutečnou Amélii a – ach Osude, cos pro mne přichystal?
Středa 24. srpna. Nádherné jitro. Zabalil ve velkém spěchu, rozbil naštěstí jen dvě lahve a tři sklenice. Přijel do vily Rosemary, právě když společnost usedala k snídani. Otec, matka, dva synové školního věku, smečka dětí předškolních a jedno nezbytné Mimino.
Jak mám ale popsat dceru? Slova jsou bezmocná: to by zvládla jedině tablotypie. Nos měla v dokonalé perspektivě – ústa by snad snesla tu nejjemnější korekci zkreslení – ale dokonalé polotóny líček by každého učinily slepým k jakémukoli nedostatku, a pokud jde o ten lesk na bradě, byl (z fotografického hlediska) dokonalý. Ach! Jaký to mohl být snímek, kdyby osud – to ale předbíhám.
Byl tam také jistý kapitán Flanaghan –
Jsem si vědom, že předchozí věta končí poněkud náhle. Ale když jsem k ní dospěl, připomněl jsem si, že ten idiot skutečně věří, že je s Amélií zasnouben (s mou Amélií!) – hrdlo se mi stáhlo a nemohl jsem pokračovat. Postavu, to jsem ochoten připustit, má urostlou; jeho tvář prý bývá předmětem obdivu; avšak co je postava či tvář bez ducha?
Moje postava má snad trochu sklon k robustnosti a vzrůstem nejsem žádná vojácká žirafa – ale proč bych měl popisovat sám sebe? Moje fotografie (vlastní výroby) bude světu dostatečným svědectvím.
Snídaně byla nepochybně dobrá, ale já jsem nevěděl, co jím či piji. Žil jsem pouze pro Amélii. Při pohledu na to nedostižné obočí, na ty jemně utvářené rysy jsem sevřel ruku v pěst v mimovolné extázi (přičemž jsem převrhl svůj hrníček s kávou) a zařekl jsem se pro sebe: „Tu dívku budu fotografovat, i kdybych pro to měl zhynout!“
Po snídani začala mi denní práce, kterou zde stručně zaznamenám.
SNÍMEK 1: Hlava rodiny. Chtěl jsem jej zkusit ještě jednou, ale všichni tvrdili, že to tak stačí, že má právě svůj „obvyklý výraz“. Musím připustit, že to bylo až příliš vstřícné tvrzení, ledaže by u něj byl obvyklý výraz člověka, který spolkl kost a nyní se snaží ulevit dusivé agónii tím, že oběma očima upřeně pozoruje špičku vlastního nosu.
SNÍMEK 2: Matka rodiny. Když usedala, oznámila nám s uculením, že „byla v mládí blázen do divadla“ a že si „přeje být zvěčněna jakožto její nejmilejší shakespearovská postava“. Záhadu, o kte-rou postavu šlo, jsem po dlouhém a usilovném přemítání uznal za nerozluštitelnou: neznám mezi hrdinkami Labutě avonské žádnou, v níž by se póza vyjadřující tak výbušnou energii mohla snoubit s tak tupě bezvýraznou tváří, či pro niž by bylo lze považovat za vhodný kostým sestávající z modré hedvábné róby, štóly ze Skotské vysočiny přes jedno rameno, z alžbětinského okruží kolem krku, a k tomu z jezdeckého biče.
SNÍMEK 3: Sedmnáctý pokus. Posadil mimino z profilu. Vyčkal, až poleví obvyklé kopání, a odkryl čočku. Malý ničema okamžitě trhl hlavou vzad, naštěstí jen o palec, protože tam se zarazila o chůvin nos a učinila tak zadost nárokům děcka na „první krev“ (abychom užili sportovního rčení). Na snímku tak pochopitelně vznikly čtyři oči, něco, co se dalo prohlásit za nos, a nepřirozeně široká pusa. Celek jsem případně označil za „plnokrevný en face“ a přešel na
SNÍMEK 4: Tři mladší dcery, jak by se jevily, kdyby bylo možno jim nějakým způsobem dát všem ve stejném okamžiku dávku ricinového oleje a pak je svázat za vlasy dohromady, ještě než jim výraz vyvolaný lékem zmizí z tváří. Tento výklad obrazu jsem si pochopitelně nechal pro sebe a jen jsem poznamenal, že mi „připomínají obrázek tří Grácií“; tato věta nicméně končila mimovolným stonem, jejž jsem jen s největším úsilím proměnil v zakašlání.
SNÍMEK 5: Měl být velkým uměleckým triumfem dne: rodinná skupinka, navržená oběma rodiči a spojující v sobě domáckost s alegorií. Měla představovat miminko, jemuž dítka spojeným úsilím vkládají na hlavu věnec z květin, jsouce přitom vedena radou otcovou a střežena osobním dohledem matky, to vše kombinováno s druhotným významem „Bohyně Vítězství předává svůj vavřínový věnec Nevinnosti, při kterémžto bohulibém počinu jí asistují Odhodlanost, Nezávislost, Víra, Naděje a Láska, zatímco Moudrost na vše pohlíží s laskavým úsměvem“. Takový, jak jsem pravil, byl záměr; výsledek nabízel nepředpojatému pozorovateli jen jediný výklad: že miminko má záchvat; že matka (nepochybně na základě jakýchsi mylných představ o lidské anatomii) se je pokouší přivést k sobě tím, že mu témě hlavičky přiloží na jeho vlastní hrudník; že oba chlapci, nevidouce pro dítě jiné vyhlídky než okamžitý skon, mu rvou z hlavy několik kadeří jako památku na tuto osudovou událost; že dvě z dívek čekají, až na ně přijde řada u dětských lokýnek, a krátí si čas škrcením třetí; a že otec se v zoufalství nad nezvyklým chováním rodiny probodl a nyní šátrá po svém pouzdru na tužky, aby si o tomto svém skutku učinil záznam.
Po celou tu dobu jsem neměl příležitost požádat Amélii, aby mi seděla, naskytla se mi však při obědě. Poté, co jsem zavedl řeč na otázky fotografie obecně, obrátil jsem se k ní a řekl: „Než skončí dnešní den, slečno Amélie, doufám, že se mi dostane té cti, abych vás směl zachytit na jeden ze svých negativů.“
Odpověděla mi se sladkým úsměvem: „Zajisté, pane Tubbsi. Nedaleko odsud je chaloupka, kterou bych měla ráda zachycenu. Přála bych si, abyste se o to po obědě pokusil, a poté vám budu k službám.“
„U čerta! A doufám, že vaše snažení skončí negativně!“ vpadl do toho nemožný kapitán Flanaghan. „Co říkáš, miláčku?“
„Jistě, pane kapitáne,“ poznamenal jsem s největší důstojností, ale všechna zdvořilost byla u toho zvířete marná. Propukl v mohutné Ha! Ha! a Amélie i já jsme se sotva zdrželi smíchu nad jeho pošetilostí. Ona to však ihned překonala a pohotově a taktně tomu medvědovi řekla: „No tak, kapitáne, nesmíme k němu být příliš krutí!“ (Krutí ke mně! ke mně! Má dobrá Amélie!)
Náhlé štěstí toho okamžiku mě téměř přemohlo. Do očí mi vstoupily slzy a já jsem si pomyslel: „Můj životní sen se naplnil! Budu fotografovat Amélii!“ Myslím vpravdě, že bych byl málem poklekl a poděkoval jí, kdyby tomu byl nebránil ubrus a kdybych nevěděl, jak špatně se z takové pozice vstává.
Ke konci jídla jsem však přece využil příležitosti, abych dal svým vybičovaným citům průchod: obrátil jsem se k Amélii, která seděla vedle mne, a zašeptal jsem: „Vás mi seslal Bůh, tu –“ když vtom mě náhlé ticho varovalo, abych větu nechal nedokončenu. S tou nejobdivuhodnější duchapřítomností řekla: „Buchtu jste říkal, pane Tubbsi? Kapitáne Flanaghane, mohu vás požádat, abyste panu Tubbsovi ukrojil kousek té buchty?“
„Hned to bude,“ odvětil kapitán a málem do buchty zabořil svou obrovitou hlavu. „Nemám podat celou mísu, Mílko?“
„Ne, pane!“ přerušil jsem ho s pohledem, který ho měl zdrtit, ale on se pouze zašklebil a řekl: „Žádné upejpání, Tubbsi, chlapče, ve spižírně je jí ještě spousta.“
Amélie na mne úzkostně hleděla, a tak jsem spolkl svou pýchu – a buchtu s ní.
Po obědě jsem vyslechl popis, jak najdu onu chaloupku, připevnil jsem na aparát kápi, jíž se užívá k vyvolávání snímků v terénu, dal jsem si jej na rameno a vydal se k označenému kopci.
Moje Amélie seděla v okně a pracovala, když jsem ji se svým přístrojem míjel. Ten irský idiot byl s ní. V odpověď na můj pohled plný nehynoucí oddanosti řekla starostlivě: „Je to pro vás jistě příliš těžké, pane Tubbsi. Nechcete nějakého chlapce, aby vám to nesl?“
„Nebo osla?“ zahihňal se kapitán.
Zastavil jsem se a obrátil se k nim čelem; cítil jsem, že nastal onen okamžik, kdy je třeba stvrdit důstojnost Člověka a občanskou svobodu volby motivu. Jí jsem řekl pouze: „Děkuji, děkuji,“ a poslal jsem jí políbení ruky. Potom jsem upřel pohled na toho idiota po jejím boku a procedil jsem zaťatými zuby: „Ještě se setkáme, pane kapitáne!“
„Jistě, to doufám, Tubbsi,“ odpověděla ta tupá hlava nechápavě, „večeře je přesně v šest!“ Proběhlo mnou mrazivé zachvění: učinil jsem, co jsem mohl, a neuspěl jsem. Znovu jsem zvedl fotoaparát na rámě a rozladěně pokračoval v cestě.
Dva kroky, a byl jsem opět sám sebou. Její oči, věděl jsem, mne sledují – a již jsem opět kráčel po oblázkové cestě pružným krokem. Jak mi v tu chvíli mohla vadit třeba celá smečka kapitánů? Jak by mohla narušit vyrovnanost mé mysli?
Kopec byl od domu vzdálen téměř míli, došel jsem k němu znaven a udýchán. Avšak pomyšlení na Amélii mne vzpružovalo. Zvolil jsem pro pohled na chaloupku nejvhodnější místo, tak, aby v obraze byl i sedlák a kráva, vrhl něžný pohled ke vzdálené vile a se zamumláním „Pro tebe, Amélie!“ jsem sňal z čočky krytku. Za minutu a čtyřicet sekund jsem ji opět nasadil: „Je hotovo!“ zvolal jsem v neovladatelném návalu vzrušení, „Amélie, jsi mou!“
Dychtivě, rozechvěle jsem vsunul hlavu pod kápi a zahájil vyvolávání. Stromy trochu jako v mlze – no, trošičku jimi hýbal vítr; to nebude příliš vidět – sedlák? dobrá, popošel o yard nebo o dva a jen nerad bych rozebíral, s kolika skončil rukama a nohama – nevadí! nazveme ho pavoukem, stonožkou, čímkoli – ta kráva? Musím, ač nerad, připustit, že kráva měla tři hlavy, a i když takové zvíře nepostrádá zajímavosti, jistě není zvlášť malebné. Ale ať tak či onak, ohledně chaloupky nemohlo být pochyb. Měla komíny, jaké si jen kdo může přát, „a celkem vzato,“ uvažoval jsem, „Amélie jistě –“
V tu chvíli přerušilo mou samomluvu poklepání na rameno, spíše výhrůžka než pouhé upozornění. Vylezl jsem zpod kápě – musím popisovat, s jakým klidným důstojenstvím? – a obrátil se k příchozímu. Byl to podsaditý muž v oděvu venkovana, odpudivého výrazu, se stéblem v ústech. Jeho společník ho v podivném vzhledu ještě překonával. „Mladý muži,“ začal ten první, „todle je soukromej pozemek a vy vocaď musíte vypadnout, a žádný dlouhý řeči.“ Nemusím snad ani říkat, že jsem si jeho poznámky nevšímal. Uchopil jsem láhev sirnatanu sodného a pustil se do ustalování snímku. Chtěl tomu zamezit. Bránil jsem se; negativ spadl na zem a rozbil se. Dál si nic nepamatuji, mám jen neurčitý pocit, že jsem někoho praštil.
Pokud v tom, co jsem vám právě přečetl, najdete nějaké vysvětlení mého dnešního stavu, poslužte si. Já, jak jsem již poznamenal, vám mohu říci jen tolik, že jsem otřesen, zhmožděn, bolavý a plný modřin a že nemám nejmenší ponětí, jak jsem k tomu přišel.