Adolf Hoffmeister
Dětský svět Lewise Carrolla
(Doslov k 1. vydání překladu Aloyse a Hany Skoumalových, SNDK, Praha 1961, s. 233–245)
Velcí vynálezci, kteří objevili neznámé síly, prvky a stroje, zdůvěrní v domech živlů, prozradí jejich ústrojná tajemství lidem a dají je do služeb života.
Velcí cestovatelé, kteří objevili neznámé pevniny a ostrovy, zlezli horské vrcholy a ponořili se do mořských hloubek, prošli ledem pólů i písky pouští, stávají se domorodci tajemných končin a otevírají lidem k nim cestu.
Lewis Carroll objevil neznámou zemi, která se velice podobá ráji před příchodem archanděla s mečem. Je to království dětí. Našel v něm radostné štěstí a jistě do něho každodenně spěchal z každodennosti anglického života viktoriánské konvence, jako z mlh nudy.
Zamiloval si objevenou říši, kde žily děti podle dětského společenského řádu. Zde platily zákony dětské fantazie a hra byla vážným obsahem života. Byl okouzlen občany dětské říše, kteří převraceli zákony na ruby a viděly věci v neobvyklém pořadí dětských hodnot. Naučil se nezkaženému slovosledu dětské řeči a samozřejmosti dětských myšlenkových zvratů. Pochopil, že děti nejsou nelogické, ale že mají svou dětskou logiku. Poznal, že pokrytecká mravnost dospělých je dětské nevinnosti nepřístupná a cizí, protože děti mají svou studu zba- [--- konec 233 ---]
venou mravnost. Vysokou dětskou morálku. Morálku nedospělých.
Unikaje ze sobčí [sic] skutečnosti nezabloudil do neskutečnosti pohádek, ale naopak, do velmi životné nové neznámé skutečnosti. Do dětské skutečnosti, která je jiná, než je skutečnost lidí, kteří nosí tituly a šle, vědomosti a hole, a skrývají se většinu svých let ve finanční nepohodě pod deštníkem přetvářky. Jako na slovo vzatý matematik naučil se počítat po dětsku a myslit tak, jak myslí děti.
I v jeho bezpříkladném puntičkářství bylo něco dětského. Psal si úzkostlivě přesný faktologický deník. Když u něho byl někdo na návštěvě, zakreslil si do plánu svého pokoje, kde který host seděl, co jedl a co říkal. Kde seděl, vždycky, co jedl, někdy a co říkal, málokdy. Zdá se, že tohle ho nezajímalo.
Když objevil říši dětí, rozhodl se dětem sloužit. Naučil se děti bavit. To je velice veliké, ba ještě větší než velice veliké, to je skorem největší umění ze všech umění, co si lidé uměli vymyslit. Měl v tom praxi z domova, neboť na faře u Dodgsonů bylo plno dětí. Sedm sester a tři bratři. Hrál jim divadla a sestrojil dětem vlak. Tehdy byla železnice pro méněcennou fantazii dospělých lidí ještě revoluční, nerozvážnou, ba přímo nehoráznou novotou.
Svůj byt proměnil v bludiště potěšení svých dětských návštěvníků. Skříně panen. Skříně plné hraček. A jiné skříně plné divadelních kostýmů pro všecky příležitosti, hry, šarády a fotografické záběry živých obrazů. Dvacet orchestrionů, hracích hodin, strojků a fonografů. Všecky stoly byly plny hodin a budíků. A nahoře na všech skříních a na policích při stropu shlížela zaprášená hejna vycpaných ptáků dolů na vycpané žáby, ježky, ještěrky, myši a jiná ne právě příjemná zvířátka na viktoriánských traxlovaných etažérech. [--- konec 234 ---]
Měl tu ovšem také jednoho chodícího medvěda. Létajícího netopýra a lecjaká technická kouzla. A měl tu vypuklá, vy dutá a všelijak zvlněná zrcadla, neboť děti se nedívají do zrcadla mechanicky z ješitnosti, ale aby byly překvapeny světem za zrcadlem, který se trochu, ale ne docela, po nich opičí.
Tak jednou vznikla i myšlenka druhé dětské knihy Carollovy Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala. Potkal na procházce dvě děvčátka a přivedl si je domů. Jedné dal do ruky pomeranč a postavil ji před zrcadlo. „Pověz mi, prosím, v které ruce držíš pomeranč?“
„V pravé.“
„Správně. A ta holčička v zrcadle jej drží v které ruce?“
„V levé.“
„Tak vidíš.“
Ale děvčátko se nedalo: „Kdybych stála za zrcadlem, také bych ho držela v pravé ruce.“
Na základě této příhody vznikl nápad na vypsání dobrodružství v obráceném světě za zrcadlem.
Všecky myšlenky čerpají opravdoví umělci ze skutečnosti. Proto je dobrá kniha pravdivá.
Jediný životopisec Lewise Carrolla, který ho osobně znal a napsal jeho životopis několik měsíců po jeho smrti, jeho synovec Stuart Dodgson Collingwood, neodvážil se dotknouti hlubokých rozporů Carrollova života.
Lewis Carroll byl podivín, ač to na jeho zevnějšku a poněkud baculaté mladistvé tváři nebylo ani moc vidět. Nosil černý oblek a klobouk. Jen na výlety po řece oblékal bílé flanelové kalhoty a slaměný klobouk. Ale i k těm bílým kalhotám nosil černé střevíce, neboť „bílé střevíce nebyly tehdy ještě vynalezeny“ dospělými ševci. Držel se zpříma. Velmi zpříma.
Studenti ho neměli příliš v lásce a profesoři-kolegové také [--- konec 235 ---] ne. Byl stydlivý, nezábavný pedant. Snad nedobrovolný starý mládenec. Určitě vrtošivý podivín. Nelítostný moralista, ale psal levačkou, představte si, za vlády J. V. Královny Viktorie psát levou, shocking! Byl plachý, upjatý, zdráhavý, bigotní, skoupý, opatrnický. Profesor, který práskl dveřmi a opustil učebnu, když uslyšel sebemenší neuctivou nebo neslušnou poznámku. Byl pán, který měl přemrštěný strach z průvanu. Nepatetický přednašeč s monotónním hlasem, který trochu koktal a nemohl vyslovit p. Pán, který měl na každý druh dopisu jiný dopisní papír jiného formátu. Hostitel, který nenalil čaj z konvice, dokud s ním po deset minut nechodil po pokoji tam a zpět. Houpaje konvicí na této pokojové čajové procházce, vyprávěl anekdoty. Znal tisíce anekdot a všecky byly cudné. Žádná nebyla ani hrubá, ani oplzlá. Tato skutečnost se zdá být neuvěřitelnou pomluvou. Vsadil bych se, že měl na stole pečlivě ořezané tužky a srovnané pěkně podle velikosti.
Tento řeholník v kolejním profesorském internátním životě dovedl se na obrtlíku otočit a propadnout náhlému oblouzení výstřednostmi nesmyslu a bezuzdně veselé obrazotvornosti v prostředí dětí a zejména malých děvčátek, jako by byl vysvobozen ze zakletí. Okřál a úplně se proměnil v jinou bytost.
Rozpornost byla zvýšena ještě tím, že jeho základním povoláním byla matematika, z níž se jeho vtip rozbíhal dvěma velice důslednými rameny. Je pravděpodobně naprosto nutné, aby tak nekotitelné zásady, jako že 1 + 1 = 2, v ironickém zrcadle poznání se ukázaly býti v bezprostředním sousedství nesmyslu, takže český překladatel mohl ho nazvat předchůdcem dadaismu.
Královna Viktorie, despotická osobnost nejhypokritičtější doby rozvoje britského impéria a koloniální říše, mravně upjatá v módní šněrovačku dávno překonaných názorů na rodinu, [--- konec 236 ---] společnost a tereziánská poprsí, četla „Alenku v kraji divů“, kterou jí přinesl její syn, princ Leopold, přímo z fotografického ateliéru Lewise Carrolla v Oxfordu, kde se byl dát fotografovat. Její Veličenstvo si vyžádalo další spisy autorovy a dostala prý ke svému údivu a královskému pobouření: Poznámky k prvním dvěma knihám Euclidovým, Curiosa matematica, Algebru a Příručku symbolické logiky.
Novější a zdá se, že už předstižené leptavé teorie literární vědy začaly se zajímat o jeho dílo z hlediska podvědomí, vědomého podvědomí u autora popisujícího sen. Alenčina dobrodružství a přemety přírodní zákonitosti v nich jsou prý licencí snovou.
Ne, neříkejte mi, že tato kniha je sen. Nejde o nic tak odtažitého či tak mechanického zároveň. Je nesčetnými svědectvími doloženo, že Lewis Carroll nebyl snílek, že co napsal, neprosnil.
Ba dokonce ani nevysnil či nevymyslil jen tak jednoduše jako to činí spisovatelé. Tady nejsou E. T. A. Hoffmann, ani Achim D’Arnim, ani Edgar Allan Poe, ani Franz Kafka ničím poplatní, neboť oni si vymýšleli. Lewis Carroll jen vynášel z dětského světa tajemství dětských skutečností.
Lékařská věda, zdá se, že rovněž už zaostávající za vývojem, pokusila se několikrát dotknouti se carrollinských problémů, ale kdykoliv začala zkoumat „případ Lewis Carroll“ do hloubky, došla vždy jen k nakupení nepravděpodobných souvislostí a k dohadům spíše senzačním než přesvědčivým.
Jedna americká studentka antropologie a poetiky, Florence Becker Lennonová, si položila otázku, zda zanícení pro svět dětí nebylo únikem z tohoto světa smyslů. Napsala o Lewisi Carrollovi bohaté pojednání, které vyšlo roku 1947 v Londýně knižně, kde pokládá Lewise Carrol[l]a za člověka, potlačujícího s mnišskou vášnivostí, stupňovanou až k sebetrýzni, všecky [--- konec 237 ---] hříšné myšlenky, neřestné tělo a neméně vzpurného ducha z obavy o spásu duše. Syn arcijáhna u víře přísně držený, protestantsky vychovaný člověk, Lewis Carroll podléhal prý tolik — jako matematik a logik především — odbojným protináboženským a tedy i protiviktoriánským myšlenkám své doby a byl tolik přitahován pokrokovými názory a osobnostmi, jako byli Charles Darwin, Michael Faraday, Thonas [sic] Huxley a Samuel Butler (vždyť některé z nich s hlubokou oddaností fotografoval!), že šarády, tajenky, hlavolamy, přesmyčky, křížovky, logické kotrmelce, protimluvy, společenské hry a početní úlohy vymýšlel, jen aby nepochyboval o náboženství. Ještě ke všemu trpěl nespavostí, takže k nevěreckým úvahám měl plno času. Někdy celou tmavou noc. I vstal, rozsvítil a luštil nebo skládal rébusy.
Je nutno připustit, že vztah Lewise Carrolla k lidem byl zpestřován pozvolna se vyvíjející záměnou výstřelků podivínského profesora ve vědecky uvědomělou soustavu výstředností.
Nemyslím však, že by paní Florence Becker Lennonová, jistě freudisticky podrážděná proti a oddaně zaujatá pro Lewise Carrolla, měla ve všem pravdu.
Doufám, že útěk Carrollův z říše dospělých (kde si nejméně vážil poslanců) do říše dětí má mnohem přirozenější příčiny. Dokonce si myslím, že v něm je něco prometheovského. Spisovatel a básník Lewis Carroll čerpá v říši dětí smysl pro krásné veselí a bezstarostnou pohodu, aby ji vrátil lidem, kteří ji poztráceli v dějinách — a ne, aby se v této říši schoval nebo sám ztratil. Čerpá u tohoto čistého pramene posilu a potěšení pro sebe a pro všecky dospělé lidi, neboť určitě je potřeboval a oni je potřebují. Není pochyb o tom, že na životě Carrollově ležel nějaký olověný stín nesplněné touhy. Ale naopak zase není ani nejmenší pochyby o tom, že se Lewis Carroll v říši dospělých ne- [--- konec 238 ---] dopustil nikdy většího hříchu, než že se tam nudil. Možná že se s dospělými strašlivě nudil. Nezabloudil nikdy v žádném labyrintu nesmyslů, tím méně by byl zabloudil v bludišti smyslů. Jednou když byl o vánocích doma z internátu, vybudoval ve sněhu za farou labyrint, kde všichni jeho bratři a sestry a kluci z městečka zabloudili a nenašli východ z nouze. Stavitel labyrintu v závěji měkkého sněhu musil všechny vyvést ven z něžného ledového zajetí.
Ale vraťme se od úvah k člověku.
Nejprve mi dovolte, abych s přesností mně zcela cizí uvedl několik dat o autoru jedné z nejznámějších knih světa, dokonce tak známé, že mnozí lidé, kteří ji znají téměř zpaměti, dávno už zapomněli, kdo ji napsal, ba neuvědomují si už ani, že ji vůbee někdo napsal.
V městečku Daresbury v Cheshire stojí dodnes pěkná cihlová fara s průčelím jen tři okna širokým, kde se dne 27. ledna 1832 narodil reverendu Charlesu Dodgsonovi syn. První syn.
Chlapec dostal jméno Charles Lutwidge Dodgson.
Chlapec byl nejprve vychován v Richmondu v Yorkshire a pak v Rugby. Byla to léta strašlivých hodin a vzpomínky na tuto dobu v anglicky smutném a bezútěšném internátě, kde myšlenka na slova svoboda, veselí a mládí byla pokládána za zločin, pronásledovaly ve snách Lewise Carrolla až do smrti. Nejstrašnější byl sen, že se tam musil vrátit.
24. ledna 1851 byl zapsán na oxfordskou universitu do koleje Christ Church. Kolejní gotika, zarostlá břečťanem, přijala studenta, původně určeného theologii, s britským smyslem pro humor a nabídla mu s britským smyslem pro protiklady domov. A to hned od studií až do smrti. V lednu 1856, zřejmě zpronevěřiv se přání rodiny a opustiv studium náboženství, začal mladý Dodgson přednášet matematiku. [--- konec 239 ---]
18. září 1855 napsal nadšený matematik ještě nadšenější článek o neobyčejnosti fotografie.
18. března 1856 si objednal úplné fotografovo vybavení. V koleji bylo pozdvižení. Novotář!
3. června 1856 udělal první zdařilé fotografie.
V březnu 1856 také vyšlo číslo „prvotřídního magazínu“ (tak stálo skromně v podtitulu) The Train, kde na straně 154, svazek l., byla otištěna pod pseudonymem Lewis Carroll první báseň mladého oxfordského matematika Charlese Lutwidge Dodgsona s povinně studentským námětem: „Osamění“.
Každý si domyslí, jak vznikl pseudonym geniálního spisovatele pro děti — Lewise Carrolla. Charles Lutwidge = Carolus Ludovicus = Carol Lewis — a přehozením jmen Lewis Carroll. Kde se tam vzalo to druhé r a l nevím. Snad protože v rodném jméně Alenčině (Liddell) byla dvě d a dvě l. Druhé jméno Lutwidge bylo rodným jménem jeho maminky.
Roku 1875 byl prohlášen mistrem umění — M. A.
Téhož roku odjel na dlouhou cestu v doprovodu doktora Liddona. Byli spolu až v Rusku. Dr. Liddon dovedl mimořádně dobře nejen snášet, ale i chápat kouzlo absurdnosti.
V červenci 1865 vyšlo prvé vydání knihy pro děti Alenka v kraji divů. Poněvadž se ilustrátorovi nezdály ilustrace dost dobře vytištěny, bylo první vydání celé staženo a dáno do stoupy. Ihned — téhož měsíce — s rychlostí dnes u nás nepředstavitelnou, bylo vydáno vydání druhé. (Řídké exempláře dochované z prvního vydání docílily v roce 1944 v dražbě 720 L a v roce 1947 1200 L.) Tak se stalo, že vinou nedůtklivého ilustrátora dostala Alenka Liddellová, dne 4. července 1865 — na den tři roky po tom, co na výletě po Temži poprvé jí pan profesor Dodgson vyprávěl o Alence v kraji divů, výtisk až z druhého vydání. [ konec 240 ---]
Rukopis této podivuhodné knihy byl roku 1928 prodán v dražbě za 15 400 L.
Roku 1871 vyšlo první vydání Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala.
Rev. Charles Lutwidge Carroll psal každoročně stoupající přiznání k dani z příjmů z literární činnosti. Jako fotograf zůstal amatérem. Jako profesor matematiky dovedl počítat.
Od listopadu roku 1868 již Lewis Carroll bydlil v nejhezčím a jistě nejprostornějším kolejním bytě z celého Oxfordu s vyhlídkou na Tom Quad (ve studentském žargonu se tak říkalo trávníku uprostřed kolejních budov The Great Quadrangle). V budově z roku 1546, v prvním patře, měl snad osm pokojů s bohatým příslušenstvím. Bydlil tu sám.
Sám.
14. ledna 1898 zemřel v domě svých sester v Guildfordu v Surrey. Odnesl si s sebou do hrobu své lidské poranění samotou. A zármutek.
A když už jsme začali tak puntičkářsky jako profesor Charles Lutwidge Dodgson, tak vám povím přesně, jak to bylo s touto knížkou. Je to tak docela přesné, protože údaje jsou vypsány z dvousvazkového výboru, který z deníků Lewise Carrolla citlivě pořídil Roger Lancelyn Green.
4. VII. 1862 to všecko začalo.
Toho dne vzal ctihodný Charles Lutwidge Dodgson, tehdy ještě docela mladý, sotva třicetiletý profesor matematiky, tři malé dcerušky dvojctihodného děkana Liddella na lodičky. Jeli loďkou až tři kilometry po Temži proti vodě, do Godstow k Pstruží hospůdce a vrátili se domů — jak si pan profesor svědomitě zapsal do deníku, až v půl osmé. Při tomto výletu začal pan profesor Dodgson vyprávět nejstarší a nejmilejší Alence Liddellové pohádku. Ale kdepak pohádku, byl to pří- [--- konec 241 ---] běh, který potom začal doma přepracovávat. Byl to příběh ve všem logický a matematicky přesný, krasopisně opsaný a dokonce několika kresbami autorovými ilustrovaný.
Dne 10. února 1863 dokončil rukopis.
Dne 25. ledna 1864 požádal Sira Johna Tenniela, aby mu nakreslil ilustrace. Ilustroval si sice — jak už víte — rukopis sám, ale jeho přítel, velký anglický estetik John Ruskin, ho odradil od toho ilustrace vydat.
Dne 5. dubna vyhověl Sir John Tenniel žádosti Lewise Carrolla a slíbil ilustrace udělat. Dal si na čas.
Sir John Tenniel (nar. 1820, zemřel 1914) kreslil pro Punch od roku 1850 do roku 1901. Na něho platilo reklamní heslo proslulé skotské whisky Johnie Walker, které praví:
„Born 1820 still going strong.“*
Sir John měl svou hlavu, ale Lewis Carroll měl tvrdší. Mluvil mu do každé ilustrace a radil mu, což jak známo nemají umělci rádi. Ale ilustrace jsou velkolepé. Je jasné, že je pro tuto knihu mohl kreslit jen anglický satirik.
V červnu 1865 a po stažení nepovedených tisků v červenci 1865 vyšlo první a hned opravené vydání.
26. prosince 1865 vyšla noticka v The Times. Nebyla příznivá.
Ale čtenáři rozhodli. Do Ameriky prodáno téměř celé další vydání (2000 kusů).
Roku 1867 pořízen první překlad. Francouzský.
České vydání vydal František Borový v listopadu 1931.
Dnes vydává Alenku v kraji divů a za zrcadlem znovu SNDK. Pro dospělé a pro děti.
Vyprávění dětsky živé zabíralo svrchovaně do skutečnosti. Dívka, která měla pak jako Múza procházet životem básníka od svého dětství a která nese jméno jeho nesmrtelného díla,
[* Ačkoli se zrodila už roku 1920 je stále ještě silná.]
[--- konec 242 ---]
Alenka Liddellová, dcera autora velkého řeckého slovníku, děkana Liddella z Oxfordu, poslouchala ani nedutala. Příběh vtáhl do sebe všecky přibližné podstaty známé jak Alence, tak vyprávěči. Například potrhlý Švec byl střižen podle pana Theophila Cartera, vynálezce patentního budíku, vystaveného na veletrhu vynálezů roku 1851 v Crystal Palace. Královna, to byla Liddellovic vychovatelka či slečna k dětem, jak se říkalo v době premiéry Malého lorda Fauntleroye, ba i kočka Liddellovic, Dinah, vstoupila do příběhu.
Na tento památný den Alenka nezapomněla, i když se potom jmenovala paní Alice Hargreasevová[správně Hargreavesová]. Dokonce roku 1932 v červenci vyšly v Cornhill Magazíne její vzpomínky na Lewise Carrolla. Popisuje v nich, jak vyprávěl své příběhy ne jako pohádky pro děti, ale jako skutečné události, které se seběhly v životě napjatých posluchačů nebo v jejich bezprostředním sousedství. Seděl uprostřed dětí a na velký list papíru bez přestání kreslil. Kreslil výborně. Levou rukou a s odvahou k přehánění. Byla to realistická kresba? Ano, byl to totiž dětský realismus, a ten má jen krok k neskutečnu dospělých. Kreslil tužkou nebo perem. Když dokreslil, fotografoval své dětské hosty.
Fotografování bylo nejprve výstřelkem technické módy. Novotářským sportem. Pak se stalo nejmilejším koníčkem Lewise Carrolla. Později, když se jeho fotografické umění stalo známým, zabíralo mu tolik času, že v denících běduje:
„...nedělám už téměř nic než fotografuji.“
Uvažte, že v roce 1851 bylo v Anglii všeho všudy 51 profesionálních fotografů a dva tři roky nato tisíckrát tolik. Když se roku 1859 dal císař Napoleon III. vyfotografovat u Disdériho, stalo se společenskou nepostradatelností dát se fotografovat.
Na sbírce svých fotografií, které pořídil Lewis Carroll jako [--- konec 243 ---] průkopník černobílého umění a jako zaujatý amatér, prozradil, s jak významnými lidmi a s jak složitými duchy své doby se stýkal. Sir John Everett Millais, sochař Alexander Munro, malíř a básník Dante Gabriel Rossetti, estetik John Ruskin, Lord Alfred Tennyson, Charlotte de Yonge, vědec Michael Faraday, herečka Ellen Terry, Lord Salisbury a jiní. To byla jeho doba. Dovedl ji vyfotografovat, ale v literatuře ji daleko předběhl.
Jeho vtip, kterým se tak často obracel proti své době, platí jako každé umění i dnes. Jednu jeho hádanku, kterou zaskočil Alenku, položil jsem jako delegát Československa Valnému shromáždění Spojených národů v Lake Success v New Yorku. Hádanka zní: které hodinky jsou lepší, hodinky, které ukazují čas správně jednou za dva roky, nebo hodinky, které ukazují správný čas dvakrát za den?
Řekli byste: „Hodinky, které ukazují čas správně dvakrát za den.“
„Omyl. Mám dvoje hodinky. Jedny, které vůbec nejdou, a druhé, které se zrychlují denně o jednu minutu. Které z nich jsou lepší?“
Řekli byste, že ty, které se zrychlují o minutu denně, a přece ty hodinky, které vůbec nejdou, ukazují přesný čas dvakrát denně, kdežto ty hodinky, které se zrychlují o jednu minutu denně, musí se zrychlit o plných 12 hodin, tj. o 720 minut, než zase jednou ukáží správný čas — a to se stane jednou za dva roky.
Obrátil jsem se k usmívajícímu se plénu a uzavíral svůj projev slovy:
„Vážení delegáti a delegátky, co nám jsou platny hodinky, které dvakrát denně ukazují správný čas, když nevíme, kdy chvíle udeřila. Co jsou nám platny hodinky, které ukazují stále [--- konec 244 ---] tentýž čas, ale nejdou. Nám všem jsou jistě milejší hodinky, které ukazují čas třeba jen tak přibližně, ale když je dáme k uchu, tak tikají, takže víme zcela bezpečně, že čas je na pochodu, že dějiny postupují kupředu. Hodinky pokroku.“
Nevím, zda by Lewis Carroll byl s mým závěrem jako matematik souhlasil.
Ale mně se zdálo, že jeho slova platí jak pro dospělé, tak pro děti — ač dospělí nedovedou si tak snadno porozumět s Lewisem Carrollem jako děti.
Protože je to básník z jejich světa.
ADOLF HOFFMEISTER