O AUTOROVI ALENČINÝCH DOBRODRUŽNÝCH PŘÍBĚHŮ

Doslov Aloyse Skoumala k 2. vydání překladu A. a H. Skoumalových, Albatros 1970, s. 249–257.
Ve stejném znění vyšel také ve vydání v Albatrosu 1983 (s. 159–161) a jeho reprintech.

Nejstarší anglická univerzita vznikla v Oxfordu někdy v druhé polovině 12. století, tedy skoro dvě stě let před založením pražského vysokého učení Karlova. Oxfordská univerzita (podobně jako její o něco mladší odnož v Cambridgi) se skládá z desítek samostatných kolejí. Když tam člověk přijíždí, už zdálky vidí uprostřed roviny trčet mezi stromovím hranaté normanské (nebo jak my říkáme románské) bašty, zubatým cimbuřím vroubené čtverhranné gotické věže i vznosné zvonice, mohutné renesanční kupole, zdobné vížky 18. století, vzdáleně připomínající naše baroko i rokoko, až po novější stavby všemožných cizokrajných slohů, mezi nimiž nechybí ani napodobeniny slohu starořeckého. Univerzitní kolej, zabírající střed starobylého města, leží v rozlehlých parcích a zahradách a jejich šedobílé, máslově žluté i do hnědá ztmavělé zdi obrůstá břečťan a psí víno.

V jedné takové malebné oxfordské koleji, zvané Christ Church, vystudoval v polovině minulého století Charles Lutwidge Dodgson (1832–1898), známější pod spisovatelským jménem Lewis Carroll, a potom tam přes třicet let přednášel matematiku.

Když se řekne profesor matematiky, hned si představíme nějakého suchého patrona, nepřístupného a přísného. Jenže o každém matematikovi to neplatí. Ve společnosti dospělých býval sice Lewis Carroll plachý a uzavřený, snad to bylo tím, že v řeči zadrhoval (však se také nestal pastorem hlavně proto, že se ostýchal kázat), ale jakmile se octl mezi dětmi, veta bylo po rozpacích i zadrhování. Rázem byl plný života, o překot dával dětem hádanky a hlavolamy, hrál si s nimi, vymýšlel jim příběhy, kutil pro ně hračky. Uměl to s dětmi znamenitě. A jak by ne, vždyť to dělal už od mladých let. Pro svých deset sourozenců, dva bratry a osm sester, ochočoval doma na venkovské faře hady a žáby, skládal loutkové hry a s vlastnoručně vyřezanými figurkami ve vlastnoručně namalovaných kulisách je přehrával, sestrojoval vláčky, prováděl kouzla a čáry jako nějaký eskamotér, spisoval a ilustroval veselý domácí časopis.

V oxfordské koleji mívá anglický student pro sebe jeden nebo také dva pokoje. Což teprve profesor, docent nebo lektor, který na takové koleji přednáší: ten někdy zabírá obytný prostor podle našich měřítek až hrůza nadměrný, i když třeba bydlí sám.

Lewis Carroll zůstal po celý život svobodným mládencem. Aby mu v těch přehojných pokojích, které obýval v koleji Christ Church, nebylo smutno, zval k sobě děti na svačiny a dýchánky. O zábavu tam nikdy nebylo nouze. Vypravuje se, že si u něho jednou zamluvily prostornou místnost usedlé a vážné starší dámy. Sešly se na schůzi a hovořily o tom, jak by se měla spořádat a obrodit lidská společnost. V druhé místnosti Carrollova bytu si zatím pochutnával na svačině hlouček pozvaných dětí. Hostitel jim chtěl pro legraci zahrát medvěda. Ale z profesorské roztržitosti si spletl dveře, a tak po čtyřech a s mručením vtrhl do pokoje, kde se zrovna zabývaly reformami lidské společnosti ty vážné starší dámy. Co si chudinky pomyslely o profesorovi proměněném v mručícího medvěda, o tom tato pravdivá historka mlčí.

Oxford leží na soutoku říčky Cherwellu s Temží (jenže ta se tady a ještě kus dál nazývá ne Temže, ale Isis). Jednoho parného červencového dne r. 1862 vydal se Lewis Carroll po loďce do blízkého Godstow a na výlet vzal s sebou tři dcerky svého kolegy z koleje, řečtináře Liddella. Holčičky se jmenovaly Lorina, Alenka a Edita. Nejčipernější z nich byla prostřední Alenka. Byla to náramná trapička. Jak tam v Godstow odpočívali v chládku na louce, nedala jinak, až jí Carroll vymyslel a vyprávěl příběh o Alence, která se králičí dírou dostala do kraje divů a tam prožila neuvěřitelná dobrodružství.

Po návratu do Oxfordu ještě ten večer si Carroll příběh zapsal a později jej rozšířil o další příhody. Že by jej vydal knižně, na to vůbec nepomýšlel. Rukopis, do něhož si sám nakreslil obrázky, půjčil několika známým. Ti ho doma přečetli dětem a děti poslouchaly příběh zrovna tak napjatě jako Alenka se svými sestrami tehdy na výletě do Godstow. Jeden z těch malých posluchačů, osmiletý chlapec, prý po dočtení povzdechl: „Kdyby to tak mělo aspoň 60 000 dílů!“ Na naléhání přátel dal tedy Carroll první díl Alenčiných dobrodružství do tisku. A tak r. 1865 vyšla poprvé Alenka v kraji divů, tentokrát ne s autorovými kresbami. Původní Carrollovy ilustrace překreslil John Tenniel. Leccos v nich ovšem změnil, počínajíc Alenčinou podobou. Není na ní například poznat, že byla — stejně jako Carroll — levačka.

V literární příloze známého anglického deníku Times Tennielovy obrázky pochválili, o knize samé však jen skoupě utrousili, že je to „skvělý nesmysl“.

Ještě hůř se o ní vyjádřil nepodepsaný posuzovatel v časopise Athenaeum: „Soudíme, že tento strojený, přehnaný příběh pořádné dítě neokouzlí, spíše je přivede do rozpaků.“

V r. 1871 pak vyšel další díl Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala. Že je v tomto pokračování Alenčiných dobrodružství všechno, čas i prostor, obráceno naruby, to někteří vysvětlují tím, že byl Carroll levák a že si tuto vrozenou tělesnou vlastnost (tehdy ještě pokládanou za zlozvyk, kterému se musí děti odnaučit) promítl do zrcadla, kde se ovšem levá ruka jeví jako pravá. Jiní v tom zas shledávají odraz představy německého myslitele Kanta o neshodných protějšcích nebo také Pasteurových objevů levotočivých a pravotočivých krystalů kyselin (však se o nich jednou budete učit ve škole).

Ať už se to vykládá nevím jak učeně a důmyslně, pro našeho čtenáře je důležité, aby věděl, jak to vlastně bylo se zrcadlem na začátku tohoto druhého příběhu. V anglickém obývacím pokoji bývá otevřený krb nahoře s kamennou římsou, nad římsou pak obyčejně visí velké zrcadlo a v něm se odráží celý pokoj. V pokoji za zrcadlem, v němž se Alenka zčistajasna octla, bylo ovšem všecinko jako v pokoji skutečném, jenže obráceně. Byly tam také knihy, ale slova v nich šla obráceným směrem jako například v té „velmi hezké, ale trochu nesrozumitelné“ básni „Tlachapoud“.

Když už o tom mluvíme, neuškodí upozornit také na to, že celý druhý příběh je opravdu — až na malé výjimky — sestaven jako šachová partie. Šachy byly (vedle fotografování dětí) Carrollův velký koníček. Není tedy divu, že neodolal a celý příběh odehrávající se za zrcadlem zosnoval podle obvyklých šachových pravidel.

Něco podobného se najde už v prvním díle, když je řeč o kroketu. Jenže tam se pravidla této oblíbené anglické hry tak přesně nedodržují. A jak by se také mohla dodržovat, když je v královnině kroketové partii všechno živé: místo branek vojáci, místo koulí ježci, a ti se neodpalují palicí, nýbrž plameňákem. Nakonec se ježci rozutekou a plameňáci ulétnou. Však také Alenka brzo usoudí, že „takhle hrát je náramně těžké“.

Jako ten kroket leccos je ovšem popleteno i v jiných kapitolách. Když třeba Paželv vykládá Alence, jakým předmětům se učili v podmořské škole, plete všechno páté přes deváté. Místo čtení a psaní říká bdění a spaní, z matematiky dělá motyku. Základní početní úkony: sčítání, odčítání, násobení a dělení komolí ve svítání, odmítání, nasolení a želení, rýsování se mu mění v rýžování, a kreslení, stínování a malování zní u něho jako kreslení, svinování a svalování.

V kraji divů se ovšem každou chvíli poplete také Alenka. Jen si vzpomeňte, jak to dopadá, když má odříkat nějakou známou básničku. Sotva řekne první verš, ostatek se jí zvrtne a vyjde z toho (jak jí Paželv nelichotivě vyčítá) „nějaká pitomost k pohledání“. Pitomost je snad trochu silné slovo, morousovitý Paželv slušnější výraz nezná, nemůžeme mu to tedy mít moc za zlé. Sami se spokojíme s výrazem mírnějším a přiléhavějším. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že v obou Alenčiných příbězích je plno nesmyslu, plno šibalství, plno legrace. Už těch podivných básniček co tady je. Ale vzpomeňte si, jestli vám aspoň některé nepřipadají trochu povědomé. Bodejť, vždyť jsou dělány podobně jako naše říkadla. Třeba tohle:

A ta bába před tou bábou
byla bába bábě bábou
a ta bába po tej bábě
byla bába bábou bábě.

Anebo si přeříkejte jiné naše prostonárodní čtyřverší, tentokrát o tanečním reji rostlin:

Tancovala chrpa s mákem
a vodnice s pastrnákem
a česnek s cibulí
a konopě s koudelí.

A do třetice — jaké to podivné pozvání na hody:

Topůrko strouhaný,
šindel polejvaný,
čtvero na patero,
koště na kyselo,
na devět mis,
na čtyři málo
a na pět nic.
Přijďte k nám,
to vám povídám!

Takových říkadel mají anglické děti nejméně tolik jako naše. Carroll některá říkadla (anglicky se jim říká „nursery rhymes“) zasadil do Alenčiných příběhů a slovo na nich nezměnil. Jsou to v prvním díle verše „Srdcová královna napekla vdolky“, v druhém díle verše „Valihrach ze zídky spad jako knedlík“ a „O korunu se Jednorožec se Lvem porvali“. (To jsou, mimochodem, heraldická zvířata z anglického státního znaku. Na rozdíl od Angličanů nám zbyl ve státním znaku jenom lev; donedávna jsme mívali ještě různé orlice, dokonce i medvěda.)

Kromě říkadel (patří k nim také zlidovělá šprýmovná skladba neboli limerick z 18. století „Tydliták vám s Tydlitkem začal divou rvačku“) najde se u Carrolla dobrá desítka známých anglických básní, jenže všelijak zpitvořených (říká se jim parodie). Sem patří „Mrož a tesař“ a „Seděl na brance“.

K tomu ještě přistupuje nějakých osm původních básní Carrollových. Nejpodivnější z nich je jistě „Tlachapoud“, zčásti složený z umělých slov. Těch sedm slok by věru znělo záhadně jako nějaké čarodějnické zaklínadlo. Naštěstí je Alence trochu pomůže vyložit Valihrach. Nezvyklá slova v „Tlachapoudu“ jsou většinou slova kufříková. Takhle to Valihrach Alence vysvětluje: „To máš jako kufřík — do jednoho slova napěchuješ dvojí význam.“ Takových slov vzniklo dost dávno před Carrollem. Jemu však byla obzvlášť blízká a přirozená. Odmalička je bezděky tvořil. Jak úporně překonával vrozené zadrhování v řeči, často se mu stalo, že samou horlivostí stáhl dvě slova v jedno. A tak mu z toho vycházeli jednou „lysperní jezeleni“, podruhé zas „vetchaří hadroušci“. Podobně jako kufříková slova (a máme jich také u nás dost, jen si vzpomeňte na všelijaké tvary, jako je hydrovosk, kosmonaut, lunapark, nemluvě ani o výrazech jako Narpa nebo Drutěva) vznikají nezvyklé slovní podoby také přehozením písmen, jako třeba: „Kmochám vás, vitáčku, uchlebte si našeho kroja.“

V obou Alenčiných příbězích je plno narážek na tehdejší události v anglickém životě, také na leccos, co autor zažil přímo v Oxfordu. Dnes je těm ostře kritickým, jizlivě posměšným narážkám — podobně jako politickým narážkám v Swiftových o sto čtyřicet let starších Gulliverových cestách — těžko rozumět. Ale nikomu to celkem při četbě nevadí, vždyť tyto věci nejsou zdaleka to hlavní, co čtenáře na Alenčiných pohádkových dobrodružstvích zajímá a poutá. Co mu například záleží na tom, že Švec z kapitoly Bláznivá svačina má rysy jednoho podivínského Carrollova současníka, známého vynálezce Cartera? Mimochodem, jestlipak jste si všimli, že dvojice potrhlíků z prvního dílu, Švec a Zajíc, se znovu objevuje v druhém díle s poněkud pozměněnými jmény Švejda a Zejda?

Jenom hrstka odborníků ví dnes něco o tom, že kromě obou dílů Alenčiných dobrodružství, méně zdařilého fantastického příběhu Sylvie a Bruno a hromady zábavných i krkolomných veršů napsal Carroll (nebo spíše profesor Dodgson, abychom v něm odlišili básníka od vědce) řadu pojednání z logiky a matematiky. K tomu připomeňme ještě návody na všelijaké důmyslné hry a kratochvíle, které si Carroll za dlouhých bezesných nocí vymýšlel. Aby si mohl v noci zapisovat, co mu táhlo hlavou, sestrojil si zvláštní přístroj; říkal mu řecky nyktograf, něco jako potměpis.

Jak vidíte, byl autor Alenky nejen matematik, ale také praktický vynálezce. A nadto znamenitý fotograf, ve své době jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší portrétní fotograf dětí. Však to nebyla žádná maličkost, zachytit na tehdejších vlhkých koloidních deskách s dlouhou expozicí neposedná děvčátka (ta fotografoval nejraději) a přimět je k tomu, aby několik minut vydržela v klidném a přirozeném postoji. Jak se zdá, nejpoutavější příběhy z Alenčinýeh dobrodružství vyprávěl Carroll původně dětem při fotografování. Portrétní snímky dětí dělal rovných pětadvacet let. Navždy toho zanechal r. 1880; v tom roce se Alenka vdala za jeho žáka Hargreavese.

O prázdninách r. 1867 se Lewis Carroll spolu se svým univerzitním kolegou Liddonem vypravil do Ruska. Cestoval přes Kolín nad Rýnem, Berlín, Gdaňsk, Královec (nynější Kaliningrad) a v tehdejším carském Rusku navštívil Petrohrad (nynější Leningrad), Moskvu, Nižnij Novgorod (nynější Gorkij). Do vlasti se pak vracel přes Kronštadt, Varšavu a znovu přes severní a střední Německo. Škoda že si z Drážďan nezajel k nám do Čech. Třeba by se v jeho zachovaném Deníku z této cesty našlo také něco o Praze, zachyceného v tom carrollovsky šibalském tónu, jakým píše o Královci: „Nejvíc jdou snad v Královci na odbyt (polovina obchodů aspoň nic jiného neprodává) rukavice a rachejtle. Potkal jsem však mnoho pánů a ti se procházeli bez rukavic. Možná že si ruce chrání rukavicemi, jen když pouštějí rachejtle.“

Rusky se Carroll, jak se zdá, začal učit, teprve když přijel na hranice. Měl z ruštiny trochu strach, a není divu. Jak píše v Deníku, první slovo, se kterým se setkal, byl druhý pád příčestí množného čísla: zaščiščajuščichsja.

Takhle líčí Moskvu: „Pět až šest hodin jsme se křížem krážem procházeli po tomto úžasném městě, po městě s bílými a zelenými střechami, s homolovitými věžemi nastavovanými jako nějaký stlačený námořní dalekohled; s překypělými zlatými dómy, v nichž se město pokřiveně odráží jako v zrcadle; s kostely, které zvnějšku vypadají jako kupy rozmanitých kaktusů (u nichž některé lodyhy jsou zakončeny ježatými zelenými pupeny, jiné modrými a zase jiné červenými a bílými) a uvnitř jsou až do stropu kolem dokola ověšeny ikonami a lampami a vroubeny ozářenými obrázky; posléze s dlážděním kostrbatým jako ornice a s drožkáři, kteří se domáhají třicetiprocentního příplatku, protože dnes prý má carevna narozeniny... Potom jsme si zašli do klenotnice a tam jsme viděli trůny a koruny a šperky — nakonec se člověku zdálo, že tohle zboží je tam snad běžnější než ostružiny. Některé ty trůny a koruny byly přímo posety perlami.“

Pěkný obrázek nočního Kremlu zachytil Carroll v těchto řádcích: „Domů jsme se vraceli přes Kreml a tak jsme tím krásným shlukem budov dali na sebe zapůsobit za nejkrásnějšího vzhledu, jaký vůbec může mít — proud zlata, měsíčná noc, v níž se běloskvoucí hradby i věže i třpytné záblesky na zlacených dómech odrážejí zřetelněji než na slunci — na tom by nevynikly před námi tak zřetelně jako v té čiré tmě.“

Už v Nižním si Carroll, obdařený jemným hudebním sluchem, všiml nezvykle srdceryvných a lkavých melodií muslimského muezzina, prozpěvujícího z věže mešity. Když pak v petrohradském ženském monastýru poslouchal při bohoslužbě zpěv jeptišek, doléhající k němu z neviděného chóru, nejvíc ho dojímal čistý a zvučný hlas nějaké nejvýš dvanáctileté novicky. V Deníku o tom zanechal záznam, který patří k nejkrásnějším a nejosobnějším dojmům z celé cesty. Čím to asi bylo, že na něho ten dívčí hlas tak silně zapůsobil? Kdožpak ví? Ale snad se příliš nezmýlím, když budu hádat a řeknu, že mu hlas té neviděné novicky náhle připomněl jeho mladičkou zbožňovanou přítelkyni Alenku. Tu Alenku, pro kterou napsal své dvě nejlepší a dosud po celém světě čtené knihy o pohádkových dobrodružstvích v kraji divů a za zrcadlem.

Aloys Skoumal

 

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info