Aloys Skoumal
O Carrollovi a o překladu jeho Alenky
Zlatý máj, roč. 6/1962, č. 12. Praha: Svaz čs. spisovatelů. S. 544–560.
„Dokonalý překlad Alenky, který by ve francouzštině rovnocenně vyjádřil nesčetné slovní hříčky, tvořící samá jádro textu, je dost marný sen. Vyžadovalo by to geniálního básníka, který by byl zároveň strůjcem trefných slovních hříček jakož i psychoanalytikem tak důmyslným, že mu v textu neujde jediný odstín třeba jen slůvkem naznačující spisovatelův leckdy podvědomý záměr. A především by to vyžadovalo měsíců, ba let piplavé a nevýnosné práce.“
Carrollův francouzský překladatel Henri Parisot
Charles Lutwidge Dodgson (1832 až 1898), syn anglikánského duchovního, vyrůstal na venkovských farách, měl deset sourozenců (dva bratry a osm sester); pro ně ochočoval hady a žáby, vymýšlel loutkové hry a sám jim je s vlastnoručně vyřezanými figurkami hrál. pro ně sestrojoval vláčky, prováděl eskamotérské kousky, skládal a ručně psal domácí časopisy různých názvů. Vystudoval public-schooI v Rugby; byla to pro studenta, velmi nadaného matematika, trpká léta, zkusil tam hodně posměchu a hrubosti (trochu tím připomíná Dickensova Davida Copperfielda, trochu Hughesova Toma Browna), byl levák, koktal. V květnu 1850 byl imatrikulován v Oxfordě, v lednu začal studoval na Christ Church, na konci prvního semestru mu zemřela zbožňovaná matka. Teprve o vánocích 1861 byl zřízen za jáhna, další svěcení nepřijal; proč, o tom jsou jen dohady, nejpravděpodobnější důvod byla snad jeho koktavost, která mu ztěžovala, i když zcela neznemožňovala kázáni. Jeho první životopisec, synovec Collingwood, tvrdí, že se plnoprávným [---konec s. 544---] duchovním nestal jen proto, že by byl potom musel oželet potěšeni z návštěvy divadel, tehdejší oxfordský biskup totiž svým duchovním divadlo zakazoval. (V téže době byl na tom stejně náš František Doucha. Tomu také konzistoř bránila chodit do divadla. I když se hrál nějaký Shakespeare v jeho překladě.) V koleji Christ Church byl pak Dodgson rezidentem víc než čtyři desítiletí a přednášel tam matematiku. Zemřel ve věku 66 let v Guildfordu.
V bibliografii jeho původních prací se najdou vědecká pojednáni, příručky a učebnice z oboru, o kterém jako „lecturer in mathematics“ přednášel, dále časové spisy, většinou anonymní, týkající se místních oxfordských události, různé hádanky a hlavolamy, praktické hry a hříčky, konečně básně a prózy. Nejznámější z těchto jsou dvě knihy o Alence: Alenčina dobrodružství v kraji divů z r. 1865 a Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala z r. 1871.
Jak vznikla první kniha těchto fantastických příběhů, že to bylo na památném výletu po řece z Oxfordu do Godstow jednoho parného červencového dne roku 1862, tu historickou anekdotu zná i ten, kdo nikdy Alenku nečetl. Málokomu je vsak známo, že s Dodgsonem a třemi dcerkami děkana Liddella, Lorinou, Alenkou a Editou, byl tam na loďce ještě reverend Duckworth, pozdější kanovník westminsterský, kterému připadl úkol neméně záslužný, i když ne tak slavný jako našemu vyprávěcí: on totiž celou cestu vesloval. Alenka Liddellová, pro kterou Dodgson, nebo vlastně už Carroll, obě knihy napsal, byla jeho veliká láska. Co pro něho znamenala, když ho pak jako dospělá dívka odmítla (dala přednost švarnému oficírovi Hargreavesovi), možno vytušit z jedné věci. Carroll byl vášnivý fotograf amatér. Od samých anglických počátků tohoto nového uměni, tj. od 50tých let, so mu pilně věnoval, zvlášť vynikl v portrétních dětských nebo přesněji dívčích snímcích. V létě r. 1880, kdy se mu Alenka vdala, zanechal fotografováni navždy.
Autor novější kritická práce o Carrollovi, Alexander L. Taylor (The White Knight), říká o obou knihách Alenčiných dobrodružství: „Je to jakási karikatura, v níž je satira i burleska, moudrost i hloubavost i šibalství.“ Tuto charakteristiku je vhodné doplnit. V Carrollově vyprávění lze rozeznat trojí polemicko-satirický záměr: předně je to alegorie některých události z anglického veřejného života tehdejší doby, dále je to matematicko-filosofický traktát těžící z vědeckých objevů Pasteurových, Fechnerových i L. J. Russellových, posléze je to jízlivá parodie církevnické nesnášenlivosti a hašteřivosti anglikánského Oxfordu.
Jak důsledně je první a třetí záměr proveden, o tom se názory kritiky rozcházejí. Nejdále zašel Shane Leslie: v soudu nad Srdcovým spodkem domníval se spatřovat parodii Newmanova procesu z doby (vzhledem ke vzniku knihy) před dvaceti lety. Že na tom něco pravdy je, že události kolem traktátistů, jak je Caroll spolu se svým otcem živě sledoval, měly v Alenčiných dobrodružstvích svůj odraz, to vyloučit nelze. Pravděpodobnější však je (a k tomu názoru se kloní Taylor), že jde o parodii nejen procesu Newmanova, ale také několika dalších, až po proces se sedmi autory radikálního sborníku Essays and Reviews z r. 1860 (viz sedm služek a sedm košťat v básni Mrož a tesař). Na jednoho z nich, Benjamina Jowetta, profesora řečtiny, je kromě toho zřejmá narážka v básni Jabberwocky; ta báseň je přímo zesměšněním kontraverze. Už v brožurce The New Method of Evaluation (vyšla krátce před Alenčinými dobrodružstvími) se vyskytuje slovo tumtum; mluví se tam o tom, „že se J. musí odstranit in toto. Kdo má klasické vzdělání, tomu není třeba připomínat, že toto je ablativ od tumtum...“ Výsledek řízení, které universitní místokancléř proti Jowettovi, podezřelému z kacířství, zavedl, byl pak ten, že Jowett podepsal 39 anglikánských věroučných článků „in toto“. [---konec s. 545---] Na 39 článků i jejich vzájemný nesoulad, na jejich kompromisnost i hybridnost ukazuje dvojice dravců v básni Jabberwocky, Jubjub a Bandersnatch; v příhodě Vévodkyně a Prasátka je řeč o sirupu a pepři, v příhodě Houpacího koníčka zas o míze a pilinách. Tweedledum a Tweedledee (v našem překladu Tydliták a Tydlitek), jména vypújčená z limericku 18. století, snad představují (podobně jako Gulliverovi Tramecksani a Slamecksani) Vysokou a Nízkou církev.
Neméně důležité je uvědomit si některé koncepty filosofické, fyzikální a matematické, jak se odrážejí v obou knihách. Představa světa za zrcadlem pravděpodobně vychází z kantovské myšlenky neshodných protějšků. Přímým podnětem k napsáni druhé knihy byl snad Carrollovi Pasteurův objev levotočivých a pravotočivých krystalů kyselin. Jak se zdá, znal Carroll také předeinsteinovské spekulace lipského profesora Fechnera o čtyřrozměrném prostoru a o iluzivnosti pohybu. V kapitole Zahrada živých květin Alenku velmi překvapí, že po prudkém běhu s Královnou sedí pod stromem na stejném místě.
„To v naší zemi,“ Alenka se stále ještě zajíkala, „když se běží tak dlouho, jako jsme my běžely, obyčejně se dojde někam jinam."
„To je mi nějaká loudavá země!“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě. Chceš-li se dostat jinam, musíš běžet aspoň dvakrát tak rychle."
Jaké rafinované léčky číhají v tomto oboru na překladatele, ukáže příklad s hodinkami z kapitoly Bláznivá svačina.
‘What a funny watch!’ she remarked. ‘It tells the day of the month, and doesn’t tell what o’clock it is!’
‘Why should it?’ muttered the Hatter. ‘Does your watch tell you what year it is?’
‘Of course not,’ Alice replied very readily: ‘but that’s because it stays the same year for such a long time together.’
‘Which is just the case with mine,’ said the Hatter.
Alence, říká autor, se zdálo, že to nemá hlavu ani patu.
Jenže ono to nějaký smysl má, i když ho Alenka hned nepostřehne. Carroll tady použil zjištěni birminghamského profesora L. J. Russella; podle něho by hodinky na dně jámy, (anglicky: mine) sahající do středu země, ukazovaly jenom dny v měsíci.
Ona záhadná věta o hodinkách v našem překladu (pomohl nám ji formuloval náš nejstarší syn Jan) zní tedy takto:
„A takové jámám — zcela vyhovují.“ řekl Švec.
V celém překladu jsme jména důsledně zčešťovali. Pokud možno překládali jsme je doslovně nebo přibližně doslovně, tedy Alice Alenka (jak je ostatně zavedeno od prvního úplného překladu Císařova), kočky (nedůsledně): Dinah v první knize Micka, Micinka, v druhé Dina. Kitty Katka, Cheshire Cat Šklíba, Dodo Blboun, Bill Vilík (také Lizard neboli Ještěřík), Caterpillar Houseňák, Dormouse Plch, Hatter (tj. Mad Hatter) Švec (což je [---konec s. 546---] u nás běžné označení potrhlíka; ostatně později v kapitole Kdo ukradl vdolky ta proměna nijak neruší, mluví se tam o střevících), March Hare je samozřejmě Zajíc Březňák. V druhé knize vystupují pak oba potrhlíci jako dvojice anglosaských kurýrů s maloučko obměněnými jmény Hatta a Haigha, v našem překladu Švejda a Zejda, the Mock Turtle je Paželv, Gryphon Noh, o Tlachapoudovl (jak překládáme Jabberwocky) se zmíním zvlášť, Tweedledum a Tweedledee je Tydliták a Tydlitek (trochu podle jména Tydlitát), Humpty Dumpty Valihrach, Frog Žabák.
S calemboury neboli slovními hříčkami jsme si u Carrolla vyhráli. Překládat hříčky, to je ovšem všechno jiné než hra, vlastně je to perná dřina. Pokusili jsme se přeložit jich co nejvíc, některé se nám snad podařily, jiné čekají na lepší, vynalézavější, vtipnější řešení při revizi v příštích letech. Na ukázku uvedu několik našich řešení.
V zrovna citované kapitole vypravuje ospalý Plch nesouvislou pohádku o třech sestřičkách, které se učily vážit.
‘They were learning to draw,’ the Dormouse went on, yawning and rubbing its eyes, for it was getting very sleepy; ‘and they drew all manner of things—everything that begins with an M—’
‘Why with an M?’ said Alice.
‘Why not?’ said the March Hare. Alice was silent.
The Dormouse had closed its eyes by this time, and was going off into a doze; but, on being pinched by the Hatter, it woke up again with a little shriek, and went on: ‘—that begins with an M, such as mouse-traps, and the moon, and memory, and muchness—you know you say things are “much of a muchness”—did you ever see such a thing as a drawing of a muchness?’
‘Really, now you ask me,’ said Alice, very much confused, ‘I don’t think—’
„Tak se tedy učily vážit,“ hovořil Plch a mnul si oči a zíval, jak na něj šly dřímoty, „a vážily si všeho možného, všeho, co začíná na M –“
„Proč na M?“ zeptala se Alenka.
„A proč ne?“ řekl Zajíc Březňák. Alenka zmlkla.
Plch přivíral oči a podřimoval; ale Švec ho štípl, až vyjekl a procitl a mluvil dále: „– co začíná na M jako myš, měsíc, myšlenka, mermo – víš, jak se říká mermomocí – jestlipak si pořádně vážíš mermomocí?“
„Když se tak ptáte, zdá se mi, že ne,“ řekla Alenka rozpačitě.
Závěr kapitoly Paželví povídka nabízí překladatelských oříšků vrchovatou nůši.
Alice [...] turned to the Mock Turtle, and said ‘What else had you to learn?’
‘Well, there was Mystery,’ the Mock Turtle replied, counting off the subjects on his flappers, ‘—Mystery, ancient and modern, with Seaography: then Drawling—the Drawling-master was an old conger-eel, that used to come once a week: he taught us Drawling, Stretching, and Fainting in Coils.’
‘What was that like?’ said Alice.
‘Well, I can’t show it you myself,’ the Mock Turtle said: ‘I’m too stiff. And the Gryphon never learnt it.’
‘Hadn’t time,’ said the Gryphon: ‘I went to the Classics master, though. He was an old crab, he was.’
‘I never went to him,’ the Mock Turtle said with a sigh: ‘he taught Laughing and Grief, they used to say.’
‘So he did, so he did,’ said the Gryphon, sighing in his turn; and both creatures hid their faces in their paws.
‘And how many hours a day did you do lessons?’ said Alice, in a hurry to change the subject.
‘Ten hours the first day,’ said the Mock Turtle: ‘nine the next, and so on.’
‘What a curious plan!’ exclaimed Alice.
‘That’s the reason they’re called lessons,’ the Gryphon remarked: ‘because they lessen from day to day.’
Alenka se otočila k Paželvovi: „Co jste se ještě učili?“
„Pak jsme měli hájesloví,“ počítal Paželv [---konec s. 547---] na prackách „mořepis, příhodopis – dále rýžování – jednou za týden k nám chodil starý úhoř a učil nás třeslení, svinování a svalování.“
„Co to bylo?“ zeptala se Alenka.
„To ti nemohu ukázat,“ řekl Paželv. „Mám na to tuhé kosti. A Noh se to neučil.“
„Neměl jsem čas,“ řekl Noh, „ale zato jsem chodil na klasické jazyky. Učil mě stařičký mořský pavouk.“
„Já jsem k němu nechodil,“ povzdychl Paželv. „Říkali, že učí zmatinu a vřeštinu.“
„To učil,“ povzdychl taky Noh a oba si zakryli obličej prackou.
„A kolik hodin denně jste se učili?“ vyhrkla Alenka, aby obrátila řeč jinam.
„První den jich tu bývalo deset,“ řekl Paželv, „druhý den jich tu bývalo devět a tak to šlo dále.“
„To je mi divný rozvrh!“ zvolala Alenka.
„Podle toho, kolik jich tu bývalo,“ prohodil Noh, „taky jich pak ubývalo.“
Na začátku kap. Vlna a voda hříčku s „to dress“ a „to address“ převádíme slovem šálit s druhým významem: nasazovat šálu. A ještě kousek z kap. Královna Alenka:
Here the Red Queen began again. “Can you answer useful questions?” she said. “How is bread made?”
“I know that!” Alice cried eagerly. “You take some flour —”
“Where do you pick the flower?” the White Queen asked. “In a garden, or in the hedges?”
“Well, it isn’t picked at all,” Alice explained: “it’s ground —”
“How many acres of ground?” said the White Queen. “You mustn’t leave out so many things.”
Tu se do toho zase vložila Černá Královna a řekla: „Umíš odpovědět na praktické otázky? Jak se peče chléb?“
„To vím,“ vyhrkla Alenka. „Nejprve mouku namel –“
„Námel mouku ničí.“
„Ta mouka není ničí,“ vysvětlovala Alenka, „ta je moje, a s trochou péče –“
„Tak se tedy chleba peče?“ řekla Bílá Královna. „A co kvásek? Nějak toho moc vynecháváš.“
V textu tak přesyceném calemboury nezbývá překladatelům než nepřeložitelné věci oželet a nahradit je vlastním calembourem na jiném místě. Taková kompenzace je např. v zmínce o Vévodkyni (kap. Královnino kroketové hřiště).
Králík zašeptal: „Má být popravena.“
„Její škoda,“ řekla Alenka.
„Říkáš, že je jí škoda?“ zeptal se Králík.
„Vůbec jí není škoda,“ odpověděla Alenka. „Řekla jsem, že to je její škoda, že má být popravena.“
Básně v obou knihách jsou trojího druhu.
Předně jsou to doslova citované říkanky — nursery rhymes: v kap. Kdo ukradl vdolky The Queen of Hearts a The Lion and the Unicorn; v kapitole Tydliták a Tydlitek první verš říkanky Here we go round the mulberry bush jakož i zlidovělý limerick TweedIedum and Tweedledee; konečně v kapitole Valihrach Humpty Dumpty.
Za druhé jsou to parodie známých básní: v kap. Kaluž slz, How does the little crocodile podle How does the little busy bee (Isaac Watts): v kapitole Houseňákova rada You are old, Father William podle básně The Old Man's Comforts and how he gained them (Robert Southey); v kap. Bláznivá svačina Twinkle, twinkle, little bat podle Twinkle, twinkle, little star (Jana Taylor); v kap. Humří čtverylka ‘Tis the voice of the lobster podle ‘Tis the voice of the sluggard (Isaac Watts), dále I passed by his garden (nezjištěno) a Beautiful Soup podle Beautiful Snow (autor nejistý); v kap. Tydliták a Tydlitek The Walrus and the Carpenter podle básně Eugene Aram (Thomas Hood); v kap. Je to můj vynález I’ll tell thee everything I can podle básně Resolution and Independence (William Wordsworth); v kap. Královna Alenka Hush-a-by, lady, in Alice’s [---konec s. 548---] lap podle říkanky Rock-a-by, baby, on a treetop, a To the Looking-Glass world it was Alice that said podle balady Bonnie Dundee.
Za třetí jsou to původní Carrollovy básně: kaligram v kap. Kuriální běh Fury said to the Mouse; v kap. Vepř a pepř Speak roughly to your little boy (snad také parodie?); v kap. Humří čtverylka The Lobster Quadrille a I passed by his garden; v kap. Alenčino svědectví They told me you had been to her; v kap. Dům za zrcadlem Jabberwocky; v kapitole Valihrach In winter when the fields are white; v kap. Královna Alenka First, the fish must be caught.
Jak jsme ty básně překládali? Povím to stručně, déle se zastavím jen u Tlachapouda.
Říkankám jsme ponechali celkem původní zněni, i když ne stejné metrum a rýmové schéma. Citovaný úvodní verš o moruši jsme nahradili veršem Kolo, kolo mlýnský — jde o dětský kolový tanec. Podobně (pokud jde o věrnost) jsme postupovali u původních veršů a taká u některých parodii. Rýmové schéma jsme si zjednodušili u básně I’ll tell the everything I can (místo a b a b c d c d máme: a b c b d e f e), kvůli nepřeložitelné pointě změnili jsme báseň First, the fish must be caught, je to spíš adaptace než překlad. Nejdále jsme ve volnosti zašli při překladu parodie You are old, Father William. Přeložili jsme ji tak, že jsme ponechali zjednodušený děj, ale vyjádřili jej verši, vzatými s našich říkadel. U jiných parodii jsme se omezili v prvním verši na náznak nějaké naší známé předlohy, buď z lidové poezie, nebo ze Sládka. Např. How does the little crocodile začíná v našem překladu Na Berounce pod Tetínem / krokodýl se vyhřívá. Twinkle, twinkle, little bat zní v první strofě: Hvězdičky už vyšly, červánek už zhas, v druhé strofě pak: Ve hnízdečku sladce, tiše usnul pták atd. ’Tis the voice of the Lobster: I heard him declare začíná v překladu: Za horama svítá, bude brzy den, hned za tím další verše: I passed by his garden, and marked with one eye s názvukem na Sládka překládáme: Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les.
Překladatelských problémů je v obou knihách o Alence dost. K nejtěžším patří báseň Jabberwocky z druhé knihy. První strofa této zaumné skladby, údajně anglosaské, vyšla v jednom z oněch psaných farních časopisů (tento se jmenoval Mischmasch) už r. 1855, tedy deset let před knižním vydáním Alenky. Carroll k ní tehdy připojil výklad, který se v lecčem liší od výkladu, jak jej v knize podává Valihrach. Při překládání jsme přihlédli k obojímu výkladu, někde jsme — proti Valihrachovi — dali přednost původní interpretaci autorově. To se ovšem odrazilo jak v překladu básně samé, tak v pozměněném výkladu Valihrachově. Jak jsme se vypořádali s Carrollovou zaumštinou, ve které se vyskytují novotvary, drůzy, paslova i zkomoleniny?
Patologickými neologismy se u nás v řadě prací zabýval prof. Jaroslav Stuchlík. Od něho přejímáme v podstatě roztřídění glosolálických jevů. K drůzám patří Carrollova kufříková slova „portmanteau words“, francouzsky „mots-valises“ (abbé Jousse razil jiný termín „mots-agrafes“). Drůzy vznikají křížením (termín Nyropův) nebo přehozením začátečních písmen (francouzsky contrepetterie), slepováním nebo kolážemi, zhuštěním (freudovské Verdichtung). Hojně se vyskytují u dětí v předškolním věku (o tom píše zajímavě Korněj Čukovskij v knize Od dvou do pěti), v hantýrce, ve vědecké terminologii (např. chemické), ve firemních a úředních [---konec s. 549---] zkratkách – těmto jevům říká profesor Stuchlík akrotypy.
Při překladu Tlachapouda jsme vycházeli — a to se nám zdálo nejspolehlivější — z racionálního výkladu smyslu básně. Přečetli jsme – kromě Carollova výkladu v Mischmaschi, dále v obou Alenčiných knihách i v předmluvě k básní The Hunting of the Snark — několik francouzských překladů, dva latinské a jeden německý. K prvnímu českému překladu, na který jsme se trochu pamatovali z četby před léty, jsme vědomě nepřihlédli: je na něm cenná snaha o jakýsi ohlas Rukopisů, snaha bohužel nedůsledná a podle našeho názoru málo zdařilá. Nejvíc jsme se poučili na překladech francouzských (Parisotově, Bruniusově, Artaudově).
Uvedu první sloku v originále a několik jinojazyčných překladů:
'Twas brillig, and the slithy toves
Did gyre and gimble in the wabe;
All mimsy were the borogoves,
And the mome raths outgrabe.
Německý:
Es brillig war. Die schilten Toven
Wirrten und wimmelten in Waben
Und aller-mümsige Burggoven
Die mohmen Räth' ausgraben.
(Mimochodem, pod překladatelovým vypůjčeným romantickým jménem Thomas Chatterton se snad skrývá sám autor.)
latinský (Vansittart):
Hora aderat brilligi. Nunc et slythaia Tova
Plurima gyrabant gymbolitare vabo
Et Borogovorum mimzebant undique formae
Momiferique omnes exgrabuere Rathi.
francouzský (Brunius):
C’était grilleure et les tauves grissagiles
Gyraient sur la loinde et guimblaienat;
Les borogauves avalent l’air tout chétriste,
Et fourgarés les rathes vociflaient.
Nápadný je v těchto ukázkách (a nejen v latinské, kde to bije do očí) jistý rys makarónství. Překladatelé lpějí na kořenech Carrollových slov, jako brillig, slithy, tove, gyre, gimble,wabe, mimsy, borogove, mome, rath, outgrabe. Lpějí, jenže v nestejné míře. V poslední francouzské ukázce zůstalo z původních jedenácti umělých slov Carrollových pouhých pět, šest je vytvořeno od jiného kořene (jsou to slova proložená). Tímto směrem, jenže sledovaným do posledních důsledků, jsme se dali my. Překládali jsme smysl, napodobovali jsme Carrollovu metodu, ale nedrželi jsme se jeho slovní podoby. Takto tedy zní náš překlad první sloky:
Je svačvečer. Lysperní jezeleni
se vírně vrtáčejí v mokřavě.
Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni
a selvy syští tesknoskuhravě.
Hledali jsme – stále se řídíce zásadou úplného zčeštění — výstižné pojmenování pro tři bájné obludy, o nichž je v básni řeč. Jabberwocky zní myslím dost přesně a snad i šťastně (někdy mívá překladatel víc štěstí než rozumu) Tlachapoud; Bandersnatch je Pentlochňap a Jubjub je Zloškrv. Toto pohádkově strašidelné i kouzelné jméno jsme si vypůjčili z jedné staročeské skladby. (V podobě Zloskrv, jež [sic] zaznamenává ještě Kott, v akademickém slovníku je adjektivum zloskrvní v citátu z Jiráska.) Nerozřešen zůstal strom Tumtum a meč Vorpal, prozatímně přeložený neutrálním slovem Šaršoun. Někteří komentátoři v něm spatřují kontaminaci Verbal a Gospel, na souvislost s Rolandovým Durandalem hádá jeden duchaplný francouzský kritik.
Každý takový výklad má něco do sebe. A přece jen – to jsme si při překládání těchto dvou téměř nepřeložitelných knih znovu uvědomovali — platí tady jako nikdo jinde, co napsal Lewis Carroll v dopise jednomu americkému známému o rozdílu mezi spisovatelovým záměrem a smyslem jeho díla: „Words mean more than we mean to express when we use them; so a whole book ought to mean a great deal more than the writer means.“
[---konec s. 550---]
[V přepisu článku bylo proložené písmo nahrazeno kurzívou. Zachováno je poněkud nedůsledné vyznačení částí textu tučným písmem a některé nepřesnosti (Fury said to the mouse m. to a mouse; tell the everything m. ...thee...]