Projev Dona Sparlinga na pohřbu prof. Josefa Hladkého

Prof. Podborský hovořil o profesoru Hladkém jako o příteli a také děkanovi Filozofické fakulty - prvním postkomunistickém děkanovi, který se významně zasloužil o změny podmínek i atmosféry na fakultě na začátku devadesátých let. Já mám tu čest mluvit o něm z hlediska členů katedry anglistiky a amerikanistiky. Nebudu však mluvit ani o profesorovi, ani o docentovi, ani o doktorovi Hladkém, ale o Joeovi – jinak jsme ho totiž neoslovovali, jinak jsme o něm nemluvili, a jsem přesvědčen, že jinak na něho nevzpomínáme a vzpomínat nebudeme. Za tím jednoduchým „Joe“ se však skrývá hodně vzpomínek a hodně vděčnosti.

Dá se totiž říct, že katedra anglistiky v sedmdesátých a osmdesátých letech byla, jak to říkáme anglicky, „Joe’s baby”. Nebyla to lehká léta. Brněnská anglistika se jako jediná v českých zemích nesloučila se žádnou jinou, „spolehlivější“ katedrou, ale zůstala samostatná. Měla však neustále nevalnou pověst. Nejen že angličtina jako taková byla podezřelá jako jazyk nepřítele, ale katedra sama byla pověstná svým obzvlášť špatným kádrovým profilem jak učitelů, tak i studentů. Proto bylo velmi obtížné najít vedoucího se „správnou kvalifikací“, a když se někdo přece jen našel, obvykle moc dlouho ve funkci nevydržel. Kontinuitu katedry tehdy přestavoval Joe, buď jako „úřadující vedoucí“ – takto byl jmenován, tuším, třikrát – anebo jako šedá eminence v dobách, kdy vedením katedry byl pověřen někdo jiný. A my jsme se po celé to období na něj dívali jako na někoho, kdo na sebe vzal hlavní odpovědnost za osud a přežití a za plnost života na katedře.

Bylo to tak na začátku osmdesátých let, když se Ministerstvo školství rozhodlo zrušit anglistiku v Brně. Prý je dost lidí v republice, kteří umějí anglicky, a dvě katedry anglistiky, v Praze a v Olomouci, stačí pokrýt poptávku. Rozhodnutí se nakonec změnilo, ale po několik let jsme přijímali jen pět, šest studentů ročně, a byl to vždycky Joe, vždy plný optimismu, že se věci zlepší, který během těch let dělal všechno, aby život katedry šel dál pokud možno normálně. Aby zachránil členy katedry, sjednal jim výuku na jiných fakultách – on sám tehdy měl hlavní úvazek na Právnické fakultě, kde hned vytvářel různé materiály a publikace pro „své“ budoucí právníky. Zároveň však zpracovával svoje Zrádná slova v angličtině, pokračoval v redigování Brno Studies in English a neustále vymýšlel způsoby, jak zviditelnit katedru. Nejpamátnější bylo asi první setkání československých anglistů a amerikanistů. Byla to v té době dost náročná akce, a dost záslužný čin – poprvé se odborníci v oboru z celé republiky setkali tady v Brně, seznámili se a domluvili na různých způsobech spolupráce, z nichž některé pokračují dodnes, stejně tak jako konference sama. I přes veškeré své snahy udržet a propagovat anglistiku Joe vždy trval na tom, abychom dodržovali určité zásady. Například aby přijímací zkoušky byly dost náročné, aby se na katedru mohli dostat jen ti nejlepší. Anebo aby nebyli přijímáni studenti přes protekci. Nebo aby jen ti nejlepší studenti mohli jet do Anglie v rámci výměnné smlouvy s Univerzitou v Leedsu. Několikrát musel v těchto a podobných věcech odolávat tlaku strany, ale pokud vím, vždy úspěšně. Pamatuji si jen na jedinou výjimku, kdy byla nakonec přece jenom jedna dost slabá studentka boční cestou přijata ke studiu u nás. Joe to komentoval stručně, se svým typickým humorem, ale hlavně s důvěrou k nám a v náš profesionální přístup: „Stalo se, ale asi to zas tolik nevadí. Stejně tady na anglistice nedokončí první ročník.“ A měl pravdu.

Zmínil jsem se o jeho smyslu pro humor, který nás všechny hodně v těch letech povzbuzoval a bavil. V tom byl Joe Čech par excellence. Měl však navíc i vzácnější schopnost, schopnost – a ochotu – vytvářet legrační situace. Zažil jsem to na úplném začátku našeho vztahu, v roce 1977. Pracoval jsem tehdy v Praze, ale chystal jsem se vrátit do Brna, a dozvěděl jsem se, že se nějakým zázrakem na anglistice uvolnilo místo pro anglicky mluvícího lektora. Zavolal jsem mu z Prahy, že přes víkend budu v Brně a že bychom se mohli někde setkat – například na fakultě. On odpověděl, že radši ne – později jsem se dozvěděl, že se bál, aby se o mně předčasně nedozvěděl tehdejší děkan, který byl poněkud paranoický, když se jednalo o kohokoli ze Západu – a místo toho nabídl k setkání jiné místo. Tak jsem se tu sobotu vydal na rendezvous – na náměstí Rudé armády. Cítil jsem se při tom dost divně, jako bych byl nějakou postavou v jakémsi prapodivném špionážním románu, protože jsem měl od Joea jasné, ale dost zvláštní instrukce – a to, že ho najdu na třetí lavičce od konce náměstí naproti univerzitní knihovně, že na sobě bude mít tmavohnědý kabát a zelený šatek a bude číst noviny. A tyto noviny budou – The Morning Star, noviny tehdejší britské komunistické strany! Teprve později jsem si uvědomil, že celá věc byla z jeho strany úžasná legrace, plná humoru a ne bez ironie, a že takové věci, dokonale připravené, byly pro Joea typické. Rád připravoval akce, které přinášely lidem radost a usměv, jako byla například inaugurace počítačové éry na katedře anglistiky. Bylo to někdy v osmdesátých letech, když anglistika dostala svůj první počítač – jeden z prvních počítačů na Filozofické fakultě, možná, že vůbec první. Joe totiž techniku miloval. Pro tuto příležitost připravil dokonalý ceremoniál. Jak učitelé, tak studenti byli pozváni do krásně upravené staré fonetické laboratoře, byla pronesena slavnostní řeč, a pak se nový počítač křtil šampaňským. Dostal jméno po učiteli národů – Amos I.

Takových zážitků bylo s Joem hodně, stejně tak bylo hodně příležitostí, kdy jsme šli za ním pro radu, a mnoho horkých chvil, kdy musel kvůli nám a katedře řešit nepříjemné, komplikované a někdy i dost nechutné situace. Dělal všechno, abychom mohli jako katedra kvést, a dělal všechno, aby se vztahy mezi členy katedry rozvíjely a upevňovaly. Bylo to tak trochu jako s jeho milovanými houbami. Houby se nevyskytují jen tak – je zapotřebí obrovské sítě neviditelného podhoubí, aby rostly. A byla to právě Joeova neúnavná, neviditelná práce, která zachránila podhoubí katedry anglistiky, a připravila ji tak pro lepší časy, ve které vždy věřil. Jsme mu za to vděční – jako kolegové i jako přátelé. Bude nám moc chybět.